All Genius All Idiot – divoká jízda chladného severu

Recenze byla prvně zveřejněna 9. února 2016 na webu Tanečních aktualit.

Příjemný vlahý večer, kdy se na opuštěném smetišti sejdou jelen, pejsek a dva medvědi, a společně rozjedou divokou travesti show… Tak by bylo možné ve zkratce představit děj představeníAll Genius All Idiot švédského souboru Svalbard. Návštěvníci multifunkčního uměleckého prostoru Jatka78 v pražských Holešovicích byli svědky světové premiéry, která nabídla zase trochu jiné pojetí nového cirkusu, než na jaké je většina českých diváků zvyklá. Častým leitmotivem novocirkusových show totiž často bývají hluboké, neřkuli existenciální myšlenky, které doplňují napětí z již tak nebezpečných akrobatických úkonů. Tvůrci tohoto večera však vsadili především na drsnou surrealistickou zábavu, překračování limitů i korektnosti.

Biograf aneb Hold éře němých filmů

Recenze na netradiční produkci Cirku La Putyka vyšla na serveru Taneční aktuality dne 31. ledna 2016

Nejnovější premiéra oblíbeného souboru Cirk La Putyka přinesla divákům, minimálně těm „nepřipraveným“, nejedno překvapení. Kdo se ale rozhodl na hru hlavního (a v podstatě jediného) aktéra přistoupit, neodcházel z holešovických Jatek78 zklamán.

Žánr nového cirkusu, který je pro Cirk La Putyka signifikantní, v sobě skrývá mnohé, soubor se však po většinu doby své existence profiloval výraznými a náročnými akrobatickými prvky, tanečností, dojemnými příběhy, a leckdy až opulentní a divokou výpravou. Z toho v Biografu zůstal pouze dojemný příběh – avšak současně přinesl mnoho nového.

foto: archiv Cirk La Putyka

Svěcení jara tentokrát se šťastným koncem

Celý text recenze původně vyšel na webových stránkách Tanečních aktualit.

Na začátku kalendářního roku 2016 baletní soubor plzeňského Divadla J. K. Tyla uvedl premiéru Stravinského Svěcení jara, které je po hudební stránce jedním z nejnáročnějších baletů, zároveň také prubířským kamenem všech choreografů. Existuje v nespočetném množství podob. Choreografka Alena Pešková se ale rozhodla odhodit většinu známých interpretací tohoto baletu jakožto pohanského rituálu. Zůstala přitom věrná svým oblíbeným principům – vnitřnímu boji jedince, zcizovacím efektům a jasné dějovosti.

foto: Pavel Křivánek, archiv DJKT

Alena Pešková: Nejsme ohraničení nesvobodou, ale nedostatkem řemesla

Celý rozhovor byl publikován dne 13. ledna 2016 na serveru Taneční aktuality.

V sobotu 16. ledna 2016 proběhne v Plzni premiéra baletu Svěcení jara. Náročný úkol postavit pro soubor balet na Stravinského opus na sebe vzala Alena Pešková, jinak šéfka libereckého baletního souboru, se kterou jsme si povídali nejen o Svěcení, Plzni či Liberci, ale také o filozofii, s jakou přistupuje ke své tvorbě. 

S Plzní je také spojena kariéra tanečnice – ať už jako členky souboru, či stálého hosta, v minulosti jste pro tamní soubor vytvořila několik baletů. Jak na své dřívější spolupráce vzpomínáte?

Vlastně ani nevzpomínám, nemám pocit, že by se to přerušilo. Do Plzně jsem nastoupila hned po škole, dostala jsem mnoho krásných příležitostí. Ve spolupráci jsem pokračovala i poté, co jsem se rozhodla odejít na volnou nohu. A především jsem tam začala tvořit choreografie, zpočátku menší, pro operní soubor či muzikály…, a nakonec i své první celovečerní balety.

Lákavě nekorektní Kill de Bill

Text vyšel 5. ledna 2016 rámci Fóra čtenářů plzeňské mutace MF Dnes. Jelikož byla tato kratičká recenze pouze v tištěné verzi, přepisuji ho sem v celém znění.

Baletní soubor DJKT prošel v posledních letech omlazením, což se projevilo i na repertoáru této sezony. Důkazem toho je bezpochyby uvedení tří úspěšných choreografií dua Viktor Konvalinka/ Tomáš Rychetský z uskupení Dekkadancers v komponovaném večeru Kill de Bill.

Titulní Kill de Bill je parodií na americké válečné filmy. Pro tvorbu Konvalinky a Rychetského je typická humorná atmosféra, kterou doplňují více či méně patrné body hořkosti. Naneštěstí právě tato choreografie vyznívá v podání plzeňských poněkud rozpačitě. Mladí tanečníci nedokázali působit jako drsní vojáci, chyběla drzost a přirozenost v parodování. Rozhodně nepomáhá přeplněnost scény kulisami, ani umístění většiny tanečních partů do přední části jeviště, kdy krom předních řad nebylo vidět, co se na scéně děje, a například vtip s příchodem „Michaela Flatleyho“ vyznívá do prázdna.

foto: archiv DJKT

Pas de trois - Ztracená a znovunalezená energie

Recenze na premiéru Jihočeského divadla byla publikována na serveru Taneční aktuality.

...

...

...

Choreografie umně následuje hudební motiv, hudba De Roseho je však velice náročná a tanečníkům ne vždy vycházela synchronizace. V hudebním podkladu se prolínají hudební žánry, od elektroniky po křehké smyčce, tíživé industriální zvuky tvoří kontrast melodickým, až meditativním pasážím. Přesto hudba jako celek působí monotónně. To by však nemuselo být na škodu, pokud by choreografie dokázala udržet napětí, což se, bohužel, nestalo. Jedním z mála bodů zlomu byla jen náhlá změna prostředí, když byl na scénu přinesen nízký stůl, později se snesla rozsvícená žárovka. Z preliterární společnosti jsme se přenesli do moderní doby, vztahy mezi jednotlivými tanečníky se začínaly rozpadat. Až závěr měl dodat jistou naději příchodem malého chlapce, který se přes lákavě snášející žárovku nenechal strhnout a zůstal věrný svým oblázkům. Tanečníci předvedli kvalitní výkony, bylo patrné, že s Egerháziho tanečním slovníkem jsou velmi dobře sžití, kromě ústředního páru Zdeněk Mládek a Cristina Porres Mormeneo lze vyzdvihnout i výkon drobného japonského tanečníka Kairiho Hayashidy, který svůj menší part předvedl s brilantní přesností. Individuální výkony však nedokázaly zvrátit ubíjející jednotvárnost a zdlouhavost prvé části.

foto: Michal Siron

Ivan Liška: „Rozmanitost je pro tanečníky satisfakcí…“

Celý rozhovor byl publikován dne 3. prosince 2015 na serveru Taneční aktuality.

Ve středu 18. listopadu 2015 se v jednom ze salonků pražského Goethe institutu konalo setkání s českým rodákem, tanečníkem a ředitelem mnichovského Bayerisches Staatsballett Ivanem Liškou. Setkání se uskutečnilo u příležitosti představení nové knihy Ivan Liška – Tänzer – Die Leichtigkeit des Augenblicks(Tanečník – Lehkost okamžiku), kterou v letošním roce vydalo nakladatelství Henschel. Předmluvu k biografii napsal Jiří Kylián, Liškův přítel, se kterým se pravidelně stýkali během emigrace. Jeho slova, kdy Ivana Lišku přirovnává k osobnostem, jako byli Svoboda, Radok, Havel, Šemberová či Švankmajer, kteří se zasloužili o renomé české kultury v zahraničí, jsou bez pochyb ohromnou poctou. Kniha mapuje Liškovu bohatou taneční kariéru od úplných začátků až do dneška, nebyla prozatím přeložena, a jak sám Liška upozornil, je psána především pro německého čtenáře, který se s některými reáliemi setkává poprvé. Spoluorganizátorem tohoto setkání bylo i pražské Národní divadlo – besedu s Ivanem Liškou a Zdeňkem Prokešem, který se ujal role konferenciéra, doplňovalo čtení vybraných pasáží z knihy Jiřím Štěpničkou. Hlavním tématem bylo vzpomínání na památné role tanečníka v Hamburku pod vedením Johna Neumeiera prokládané řadou videozáznamů.

foto: Hösl Klein

OHAD NAHARIN: Decadance

Tato recenze vznikla původně v rámci  mého studia, později byla publikována ZDE na serveru Divědové na blogu.

Na začátku června uvedl soubor baletu pražského Národního divadlapremiéru choreografie Decadance z dílny světoznámého izraelského choreografa Ohada Naharina. Ten není českému diváku zcela neznámý – již několikrát mohlo publikum spatřit jeho tvorbu díky hostujícím souborům v rámci festivalu Tanec Praha (a také českým 420PEOPLE, kteří od roku 2008 uvádějí Naharinův duet pro dva tanečníky B/Olero).

Letošní Tanec Praha konečně nabídl možnost vidět i soubor Batsheva Dance Company, jehož uměleckým šéfem je od roku 1990 právě Naharin. Přenesená inscenace Decadance nepřináší nové choreografie, ale umným způsobem skládá dohromady části starších Naharinových opusů.

foto: archiv Národního divadla

Quiet Works: Golden Evil – zlatá kritika společnosti

Má zcela první recenze pro server Taneční aktuality z 29. října 2015

Ve dnech 22. a 23. října 2015 uvedlo pražské Studio Alta dvojvečer politického tance. Večer první, kdy byla uvedena choreografie Karen Foss pod názvem Quiet Works: Golden Evil, však spíše obsahoval kritiku společenskou nežli politickou (to bylo patrné zejména ve srovnání s večerem následujícím). Autorka poukázala na směšnost a povrchnost lpění na majetku a konvencích, které ve svém důsledku vedou ke ztrátě základních hodnot, jež dělají člověka člověkem.

Zlatá barva měkkého koberce symbolizovala vyšší společenskou třídu na minimalisticky pojaté scéně, v jejímž středu se tyčila klec – sloupy ocelové konstrukce postavené z příhradových nosníků. Pozlátko i paradox soudobé společnosti byly naznačeny nejen výtvarně, ale i v hudebním doprovodu, kdy zněla cyklická hudba duchovních rituálů doplněná o na cembalo hrané barokní melodie. Do této prazvláštní kombinace přicházejí čtyři tanečníci – tři ženy a jeden muž. Všichni ve vysoce elegantních módních oděvech (i zde převládají zlatavé a přírodní tóny), každý v dlouhé, třpytivé paruce. Pohybují se po scéně jako na módní přehlídce – strojené výrazy, žádný úsměv, pohrdání ostatními. Elegance je rozbita mužem (Dano Raček) – dlouhý kabát a igelitka s trochou čokoládových bonbonů. Muž se v pohybu komíhá a až buransky si pohazuje svou igelitovou taškou.

foto: Adam Hruška

Bianco: Třpyt i lesk prázdnoty

Recenze psána v rámci edukačního projektu CIRQUEONu: Jak psát o novém cirkuse, který je určený pro budoucí publicisty.

Britský soubor NoFit State Circus přivezl do Prahy svou inscenaci z roku 2012 – Bianco (režie Firenza Guidi). Futuristické šapitó bylo zaplněno tu křikem, tu plátky růží, jindy umělým sněhem. Efektní podívaná dokázala nadchnout, avšak hlubší dojem nezanechala.

foto: Richard Davenport, archiv No Fit State Circus