Celý text recenze původně vyšel na webových stránkách Tanečních aktualit.
Na začátku kalendářního roku 2016 baletní soubor plzeňského Divadla J. K. Tyla uvedl premiéru Stravinského Svěcení jara, které je po hudební stránce jedním z nejnáročnějších baletů, zároveň také prubířským kamenem všech choreografů. Existuje v nespočetném množství podob. Choreografka Alena Pešková se ale rozhodla odhodit většinu známých interpretací tohoto baletu jakožto pohanského rituálu. Zůstala přitom věrná svým oblíbeným principům – vnitřnímu boji jedince, zcizovacím efektům a jasné dějovosti.
 |
| foto: Pavel Křivánek, archiv DJKT |
Námět, který se rozvíjí před diváky, sedícími na elevaci po třech stranách čtverce (rozestavění hlediště zesiluje pocit pozorovatele, že sám je součástí celé hry), je uveden příběhem skladatele – Stravinského, který hledá inspiraci ke své další tvorbě. Tuto scénu doprovází jiný Stravinského balet – Apollon musagète. Proto se objevuje dívka – Múza, která přichází z budoucnosti, kde předtím poslouchala CD se Stravinského hudbou. Je pro skladatele jeho průvodkyní, a zejména svůdkyní. Jarmila Dycková jako Múza ovládá svým šarmem a sex-appealem Stravinského v podání Martina Šintáka. Ten nedokáže odporovat jejímu vábení, které se transformuje v bolestný proces skládání. O to bolestnější je pro tvůrce nepřijetí jeho nového díla společností, ale i ostatními umělci-tanečníky, kterým nový balet v teatrální a působivé scéně představil a kteří budou dále hlavními strůjci celého dění… Díky Múze však Stravinskij stále věří v úspěch a přidává se k němu i soubor. Jen je třeba mít odvahu a odhodit zavedené konvence – tanečnice sundávají špičky, mění svůj dosavadní pohybový slovník, začínají experimentovat. Již nyní si Múza a Stravinskij vybírají obsazení jednotlivých rolí a jsou šokováni, jak rychle se mění pozice vybraných jedinců ve společnosti. Lze sledovat první projevy nevraživosti vůči Oběti – Viníkovi, avšak stále jsme „jen“ v tanečním souboru. Atmosféra se však stává stále hutnější. Šintákův Stravinskij působí často nevýrazně a bezbranně, zejména v porovnání s Múzou Dyckové, která jako by byla skutečnou vládkyní děje a nedovoluje Stravinskému více zasahovat do děje. Tento dojem je zesílený i zvukovým doprovodem – do disharmonické hudby jsou v dvojjazyčném kánonu předčítány úryvky Stravinského myšlenek.
.
.
.
.
.
Žádné komentáře:
Okomentovat