Baj_baru začíná aneb Truksová pěkně pohromadě

Rozhodla jsem se založit blog. Bude -li to blog. Uvědomila jsem si, že má psací aktivita je roztříštěná na mnoha serverech a výjimečně i v tisku, což sice ego polechtá, avšak dohledává se to již hůře. A jelikož se mi nezálohováním podařilo připravit se o drtivou většinu původních materiálů, rozhodla jsem se pro život více svázaný s online prostředím.

Zveřejňuji zde ukázky textů, které jsem publikovala jinde, případně odkazy na ně. V prvních týdnech se tedy nedivte neaktuálnosti. Toto ale není zpravodajský server, tak mi to snad odpustíte. Některé jsou už dost staré a říkám si: "Tohle jsem skutečně pustila ven?" - Mno jo, stejně už je to na síti, tak to nezatajím.

Tento blog ale nebude fungovat pouze jako rozcestník na jiné servery a mé články v nich, ale také jako prostor pro glosy, které bych si jinam netroufla nabídnout. Zaměření se divadlo, ale hlavně na balet, tanec a nový cirkus je tomu, kdo mě zná, asi zřejmé.

Tak vítejte!

Ondřej Vinklát: Andersenovy pohádky toho mohou dětem hodně nabídnout.

Dvojrozhovor "S Magdalénou Matějkovou a Ondřejem Vinklátem o Malé mořské víle a jejím princi" dvou autorek se dvěma umělci vyšel na webu Tanečních aktualit. Zde malá ukázka z mnou vedené části s Ondřejem Vinklátem.

.

.

.

Předchozí balet tvůrců Jana Kodeta a režijního tandemu SKUTR Čarodějův učeň byl poměrně temný, což se dá očekávat také u Andersenem inspirované Malé mořské víly. Bude to skutečně ještě představení pro děti?

Myslím, že Malá mořská víla bude rozmanitá. Andersenovy pohádky toho mohou dětem hodně nabídnout – poučí je, mohou se bát… ale hlavně dokážou ukázat životní hodnoty. Kdo zná rukopis Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského, ten asi již tuší, kam směřují. Výrazná práce s light designem, funkční a zajímavá scéna, nečekané výrazové prostředky. SKUTR nikdy nejsou o patetičnosti a velkoleposti, je to intimní a překvapující.

foto: archiv Národního divadla

Red Bull Flying Bach - Když se breakdance střetne s barokem

Recenze byla publikována 1. října 2016 na webu Tanečních aktualit.

Německá (a přitom silně mezinárodní) taneční skupina Flying Steps, několikanásobní mistři světa v breakdance, předvedla v pražském Hudebním divadle Karlín své spojení zdánlivě nespojitelného – street dance na skladby Johanna Sebastiana Bacha, jejichž interpretaci ve velké části představení obstaral živý doprovod klavíru či cembala.

Dle propagace, jistě notně podpořené partnerstvím se společností vyrábějící energetické nápoje, bylo možné očekávat pompézní show. Představení však oscilovalo mezi rozverností a křehkostí, bez nutnosti výrazných světelných efektů, jen s promítáním na zadním plánu. Dohromady s Bachovou hudbou – ať už čistě instrumentální, či crossoverovou – vznikl překvapivě komorní kus.

foto: archiv Flying Steps

The Elephant in the Room - Slon v tajemném pokoji

Recenze z Letní Letné byla publikována dne 25. srpna 2016 na webových stránkách CIRQUEONu.

Pokud se nový cirkus vydává více divadelní formou než cirkus klasický, pak lze představení The Elephant in the Room francouzského souboru Cirque Le Roux považovat za naplnění novocirkusové definice.

Mnohá vystoupení nového cirkusu jsou stále ještě sledem jednotlivých čísel, na která je, někdy více či méně uměle, našroubován jakýsi příběh, aby se jednotlivé výstupy svou formou hodily do právě odehrávané scény. V případě the The Elephant in the Room však sledujeme divadelní příběh, prosycený estetikou i základními parametry film noir, kde jsou akrobatické výstupy součástí narace.

foto: archiv Cirque Le Roux

Vášnivá Carmen našla své ideální představitele.

Tato recenze původně vyšla 1. dubna 2016 v plzeňské mutaci MF Dnes. Jelikož to ale bylo pouze v tištěné formě, zveřejňuji její plný text zde.

V sobotu 26. března se v Divadle Josefa Kajetána Tyla konala 4. baletní premiéra této sezóny - Carmen. Zkušený choreograf Mário Radačovský, jinak umělecký šéf baletu Národního divadla v Brně, vytvořil choreografii plzeňskému souboru na míru.

Tvůrci se rozhodli světoznámý příběh zmodernizovat. Španělsko 19. století nahradilo sešněrované kancelářské prostředí, Don José (Richard Ševčík) není vojákem, ale managerem velké firmy, Carmen (Jarmila Dycková) jeho asistentkou. Chladnost a odosobněnost je umocněna minimalistickou scénou, světelným designem a kostýmy. Kontrastně tomu se může jevit zvolený hudební doprovod. Radačovský kombinuje v baletu oblíbenou verzi Rodiona Ščedrina s Bizetovou operou. To je však poněkud problematické. Pakliže jsou děj, prostředí i charaktery posunuty tímto způsobem, ne vždy jsou texty árií v přirozeném souladu s děním na scéně (výjimkou je například árie toreadora/ variace Escamilla, kdy je sako používáno jako muleta). Operní hudba se tak ve výsledku nestává ničím více než libozvučným doprovodem. 

foto: archiv DJKT

Michal Krčmář: Vždycky jsem chtěl tančit v zahraničí

Celý rozhovor s Michalem Krčmářem byl publikován na webu Taneční aktuality dne 19. února 2016

Michal Krčmář prožívá snovou sezonu. Mladý tanečník byl letos jmenován étoile Finského národního baletu, zatančil si se Světlanou Zacharovou a získal cenu Edvarda Fazera, kterou každý sudý rok uděluje Finská kulturní nadace jednomu tanečníkovi, jehož práce je velkým přínosem pro baletní soubor (v roce 1998 toto ocenění získala též Barbora Kohoutková). S Michalem Krčmářem jsme se setkali, když přijel na dva dny do Prahy, aby navštívil maturitní ples Konzervatoře hl. města Prahy, kde letos absolvuje jeho mladší bratr. Přes časovou vytíženost a shon si našel čas a ochotně poskytl Tanečním aktualitám rozhovor.

foto: Sakari Viika

All Genius All Idiot – divoká jízda chladného severu

Recenze byla prvně zveřejněna 9. února 2016 na webu Tanečních aktualit.

Příjemný vlahý večer, kdy se na opuštěném smetišti sejdou jelen, pejsek a dva medvědi, a společně rozjedou divokou travesti show… Tak by bylo možné ve zkratce představit děj představeníAll Genius All Idiot švédského souboru Svalbard. Návštěvníci multifunkčního uměleckého prostoru Jatka78 v pražských Holešovicích byli svědky světové premiéry, která nabídla zase trochu jiné pojetí nového cirkusu, než na jaké je většina českých diváků zvyklá. Častým leitmotivem novocirkusových show totiž často bývají hluboké, neřkuli existenciální myšlenky, které doplňují napětí z již tak nebezpečných akrobatických úkonů. Tvůrci tohoto večera však vsadili především na drsnou surrealistickou zábavu, překračování limitů i korektnosti.

Biograf aneb Hold éře němých filmů

Recenze na netradiční produkci Cirku La Putyka vyšla na serveru Taneční aktuality dne 31. ledna 2016

Nejnovější premiéra oblíbeného souboru Cirk La Putyka přinesla divákům, minimálně těm „nepřipraveným“, nejedno překvapení. Kdo se ale rozhodl na hru hlavního (a v podstatě jediného) aktéra přistoupit, neodcházel z holešovických Jatek78 zklamán.

Žánr nového cirkusu, který je pro Cirk La Putyka signifikantní, v sobě skrývá mnohé, soubor se však po většinu doby své existence profiloval výraznými a náročnými akrobatickými prvky, tanečností, dojemnými příběhy, a leckdy až opulentní a divokou výpravou. Z toho v Biografu zůstal pouze dojemný příběh – avšak současně přinesl mnoho nového.

foto: archiv Cirk La Putyka

Svěcení jara tentokrát se šťastným koncem

Celý text recenze původně vyšel na webových stránkách Tanečních aktualit.

Na začátku kalendářního roku 2016 baletní soubor plzeňského Divadla J. K. Tyla uvedl premiéru Stravinského Svěcení jara, které je po hudební stránce jedním z nejnáročnějších baletů, zároveň také prubířským kamenem všech choreografů. Existuje v nespočetném množství podob. Choreografka Alena Pešková se ale rozhodla odhodit většinu známých interpretací tohoto baletu jakožto pohanského rituálu. Zůstala přitom věrná svým oblíbeným principům – vnitřnímu boji jedince, zcizovacím efektům a jasné dějovosti.

foto: Pavel Křivánek, archiv DJKT

Alena Pešková: Nejsme ohraničení nesvobodou, ale nedostatkem řemesla

Celý rozhovor byl publikován dne 13. ledna 2016 na serveru Taneční aktuality.

V sobotu 16. ledna 2016 proběhne v Plzni premiéra baletu Svěcení jara. Náročný úkol postavit pro soubor balet na Stravinského opus na sebe vzala Alena Pešková, jinak šéfka libereckého baletního souboru, se kterou jsme si povídali nejen o Svěcení, Plzni či Liberci, ale také o filozofii, s jakou přistupuje ke své tvorbě. 

S Plzní je také spojena kariéra tanečnice – ať už jako členky souboru, či stálého hosta, v minulosti jste pro tamní soubor vytvořila několik baletů. Jak na své dřívější spolupráce vzpomínáte?

Vlastně ani nevzpomínám, nemám pocit, že by se to přerušilo. Do Plzně jsem nastoupila hned po škole, dostala jsem mnoho krásných příležitostí. Ve spolupráci jsem pokračovala i poté, co jsem se rozhodla odejít na volnou nohu. A především jsem tam začala tvořit choreografie, zpočátku menší, pro operní soubor či muzikály…, a nakonec i své první celovečerní balety.

Lákavě nekorektní Kill de Bill

Text vyšel 5. ledna 2016 rámci Fóra čtenářů plzeňské mutace MF Dnes. Jelikož byla tato kratičká recenze pouze v tištěné verzi, přepisuji ho sem v celém znění.

Baletní soubor DJKT prošel v posledních letech omlazením, což se projevilo i na repertoáru této sezony. Důkazem toho je bezpochyby uvedení tří úspěšných choreografií dua Viktor Konvalinka/ Tomáš Rychetský z uskupení Dekkadancers v komponovaném večeru Kill de Bill.

Titulní Kill de Bill je parodií na americké válečné filmy. Pro tvorbu Konvalinky a Rychetského je typická humorná atmosféra, kterou doplňují více či méně patrné body hořkosti. Naneštěstí právě tato choreografie vyznívá v podání plzeňských poněkud rozpačitě. Mladí tanečníci nedokázali působit jako drsní vojáci, chyběla drzost a přirozenost v parodování. Rozhodně nepomáhá přeplněnost scény kulisami, ani umístění většiny tanečních partů do přední části jeviště, kdy krom předních řad nebylo vidět, co se na scéně děje, a například vtip s příchodem „Michaela Flatleyho“ vyznívá do prázdna.

foto: archiv DJKT