Pas de trois - Ztracená a znovunalezená energie

Recenze na premiéru Jihočeského divadla byla publikována na serveru Taneční aktuality.

...

...

...

Choreografie umně následuje hudební motiv, hudba De Roseho je však velice náročná a tanečníkům ne vždy vycházela synchronizace. V hudebním podkladu se prolínají hudební žánry, od elektroniky po křehké smyčce, tíživé industriální zvuky tvoří kontrast melodickým, až meditativním pasážím. Přesto hudba jako celek působí monotónně. To by však nemuselo být na škodu, pokud by choreografie dokázala udržet napětí, což se, bohužel, nestalo. Jedním z mála bodů zlomu byla jen náhlá změna prostředí, když byl na scénu přinesen nízký stůl, později se snesla rozsvícená žárovka. Z preliterární společnosti jsme se přenesli do moderní doby, vztahy mezi jednotlivými tanečníky se začínaly rozpadat. Až závěr měl dodat jistou naději příchodem malého chlapce, který se přes lákavě snášející žárovku nenechal strhnout a zůstal věrný svým oblázkům. Tanečníci předvedli kvalitní výkony, bylo patrné, že s Egerháziho tanečním slovníkem jsou velmi dobře sžití, kromě ústředního páru Zdeněk Mládek a Cristina Porres Mormeneo lze vyzdvihnout i výkon drobného japonského tanečníka Kairiho Hayashidy, který svůj menší part předvedl s brilantní přesností. Individuální výkony však nedokázaly zvrátit ubíjející jednotvárnost a zdlouhavost prvé části.

foto: Michal Siron

Ivan Liška: „Rozmanitost je pro tanečníky satisfakcí…“

Celý rozhovor byl publikován dne 3. prosince 2015 na serveru Taneční aktuality.

Ve středu 18. listopadu 2015 se v jednom ze salonků pražského Goethe institutu konalo setkání s českým rodákem, tanečníkem a ředitelem mnichovského Bayerisches Staatsballett Ivanem Liškou. Setkání se uskutečnilo u příležitosti představení nové knihy Ivan Liška – Tänzer – Die Leichtigkeit des Augenblicks(Tanečník – Lehkost okamžiku), kterou v letošním roce vydalo nakladatelství Henschel. Předmluvu k biografii napsal Jiří Kylián, Liškův přítel, se kterým se pravidelně stýkali během emigrace. Jeho slova, kdy Ivana Lišku přirovnává k osobnostem, jako byli Svoboda, Radok, Havel, Šemberová či Švankmajer, kteří se zasloužili o renomé české kultury v zahraničí, jsou bez pochyb ohromnou poctou. Kniha mapuje Liškovu bohatou taneční kariéru od úplných začátků až do dneška, nebyla prozatím přeložena, a jak sám Liška upozornil, je psána především pro německého čtenáře, který se s některými reáliemi setkává poprvé. Spoluorganizátorem tohoto setkání bylo i pražské Národní divadlo – besedu s Ivanem Liškou a Zdeňkem Prokešem, který se ujal role konferenciéra, doplňovalo čtení vybraných pasáží z knihy Jiřím Štěpničkou. Hlavním tématem bylo vzpomínání na památné role tanečníka v Hamburku pod vedením Johna Neumeiera prokládané řadou videozáznamů.

foto: Hösl Klein

OHAD NAHARIN: Decadance

Tato recenze vznikla původně v rámci  mého studia, později byla publikována ZDE na serveru Divědové na blogu.

Na začátku června uvedl soubor baletu pražského Národního divadlapremiéru choreografie Decadance z dílny světoznámého izraelského choreografa Ohada Naharina. Ten není českému diváku zcela neznámý – již několikrát mohlo publikum spatřit jeho tvorbu díky hostujícím souborům v rámci festivalu Tanec Praha (a také českým 420PEOPLE, kteří od roku 2008 uvádějí Naharinův duet pro dva tanečníky B/Olero).

Letošní Tanec Praha konečně nabídl možnost vidět i soubor Batsheva Dance Company, jehož uměleckým šéfem je od roku 1990 právě Naharin. Přenesená inscenace Decadance nepřináší nové choreografie, ale umným způsobem skládá dohromady části starších Naharinových opusů.

foto: archiv Národního divadla

Quiet Works: Golden Evil – zlatá kritika společnosti

Má zcela první recenze pro server Taneční aktuality z 29. října 2015

Ve dnech 22. a 23. října 2015 uvedlo pražské Studio Alta dvojvečer politického tance. Večer první, kdy byla uvedena choreografie Karen Foss pod názvem Quiet Works: Golden Evil, však spíše obsahoval kritiku společenskou nežli politickou (to bylo patrné zejména ve srovnání s večerem následujícím). Autorka poukázala na směšnost a povrchnost lpění na majetku a konvencích, které ve svém důsledku vedou ke ztrátě základních hodnot, jež dělají člověka člověkem.

Zlatá barva měkkého koberce symbolizovala vyšší společenskou třídu na minimalisticky pojaté scéně, v jejímž středu se tyčila klec – sloupy ocelové konstrukce postavené z příhradových nosníků. Pozlátko i paradox soudobé společnosti byly naznačeny nejen výtvarně, ale i v hudebním doprovodu, kdy zněla cyklická hudba duchovních rituálů doplněná o na cembalo hrané barokní melodie. Do této prazvláštní kombinace přicházejí čtyři tanečníci – tři ženy a jeden muž. Všichni ve vysoce elegantních módních oděvech (i zde převládají zlatavé a přírodní tóny), každý v dlouhé, třpytivé paruce. Pohybují se po scéně jako na módní přehlídce – strojené výrazy, žádný úsměv, pohrdání ostatními. Elegance je rozbita mužem (Dano Raček) – dlouhý kabát a igelitka s trochou čokoládových bonbonů. Muž se v pohybu komíhá a až buransky si pohazuje svou igelitovou taškou.

foto: Adam Hruška

Bianco: Třpyt i lesk prázdnoty

Recenze psána v rámci edukačního projektu CIRQUEONu: Jak psát o novém cirkuse, který je určený pro budoucí publicisty.

Britský soubor NoFit State Circus přivezl do Prahy svou inscenaci z roku 2012 – Bianco (režie Firenza Guidi). Futuristické šapitó bylo zaplněno tu křikem, tu plátky růží, jindy umělým sněhem. Efektní podívaná dokázala nadchnout, avšak hlubší dojem nezanechala.

foto: Richard Davenport, archiv No Fit State Circus

Walls and Handbags: Fantazie jako cesta z osamění

Recenze vyšla na webových stránkách CIRQUEONu dne 23. srpna 2015.

Osamělý chlapec na prostém sídlištním plácku, bez kamarádů, jen s plátěnou taškou, sedí před holou zdí. V tašce má ale křída, kterou ve spojení se svou dětskou imaginací dokáže vykouzlit velké přátele, a celý prostor změnit – tu v džungli, tu v divoký západ. 

Pět postav nakreslených na z pěti dřevěné panely postavené zdi se proměňuje v dospělé muže, do prostoru se plíží jako zvěř z džungle - někdo je za opici, jiný za kočkovitou šelmu. Zeď rozkládají a mění v ledabyle uspořádané lavičky. V ten moment se poprvé ukazuje, že malý chlapec (teprve osmiletý Kryštof Unger, vicemistr ČR ve své kategorii v akrobatické gymnastice) nebude jen roztomilým doplňkem k výrazně mužným kolegům, ale že je jim svou cirkusovou dovedností v patách. První náznak přichází již při výše zmíněné přestavbě i v artistickém čísle, ve kterém se v poloze hlavou dolů pažemi přidržuje přenášené lavice.

foto: archiv Losers Cirque Company

Rozhovor: Nataša Novotná

Rozhovor byl publikován dne 3. června 2015 na serveru Divědové na blogu.

Nataša Novotná, štíhlá, krátkovlasá tanečnice s výraznými rysy ve tváři a nesmírným charisma, ale také choreografka a výkonná ředitelka 420PEOPLE, jednoho z nejvýraznějších tanečních souborů, který přesahuje hranice České republiky. Rozhovor se uskutečnil ve zkušebnách Studia ALTA, krátce po zkoušce nejnovějšího představení Taneční pocta ping pongu - o 420PEOPLE, festivalu Tanec Valmez, Vizi Tance, ale také o minulosti i budoucnosti české taneční scény.

foto: archiv 420people

Portrét: Viktor Konvalinka

Portrét byl původně sepsán v rámci semináře Kritický portrét s prof. Vladimírem Justem, publikován byl na serveru Divědové na blogu 30. května 2015.

Jako výrazný interpret se Viktor Konvalinka projevoval již během studia. Coby čerstvý absolvent pražské taneční konzervatoře ztvárnil ústřední postavu Zuskova Bolera – bíle oděný muž manipulující s hrací kostkou, stejně jako s osudy svých altereg, jehož postavení těla i pohyby mnohdy připomínaly Nijinského Fauna. Působivá role, která divákům absolventského koncertu, lačnícím po nových talentech, ukázala nový objev české taneční scény – výrazný i přesto, že postavy vedlejší byly tančeny studenty pravděpodobně nejsilnějšího ročníku za poslední roky TKP (velká část z nich je dnes sólisty předních evropských souborů). Již tehdy byla jeho inklinace k současnému tanci zjevná, zároveň si však držel solidní laťku v klasické technice. I to bylo důvodem, proč ihned po absolutoriu získal angažmá v baletu ND. Soubor se tehdy ještě stále formoval ku obrazu uměleckého šéfa Petra Zusky a právě Viktor Konvalinka dostal příležitost stát se jeho klíčovou postavou.

foto: Martin Divíšek, archiv Národního divadla

Rozhovor s Jo Strømgrenem

Celý rozhovor vyšel původně dne 7.května 2015 na serveru Divědové na blogu.

Rozhovor s činorodým a nesmírně agilním norským choreografem Jo Strømgrenem probíhal nad kávou a cigaretou v průjezdu před Studiem Alta. Tak jako jsou jeho produkce mixem různorodých performativních žánrů, různorodých témat byl plný i náš rozhovor. O vztahu k české kultuře a pohádkám, odlišném smyslu pro humor, o fotbale a ping pongu, a také nadhledu, který je k jeho práci potřeba.