Recenze vyšla na webových stránkách CIRQUEONu dne 23. srpna 2015.
Osamělý chlapec na prostém sídlištním plácku, bez kamarádů, jen s plátěnou taškou, sedí před holou zdí. V tašce má ale křída, kterou ve spojení se svou dětskou imaginací dokáže vykouzlit velké přátele, a celý prostor změnit – tu v džungli, tu v divoký západ.
Pět postav nakreslených na z pěti dřevěné panely postavené zdi se proměňuje v dospělé muže, do prostoru se plíží jako zvěř z džungle - někdo je za opici, jiný za kočkovitou šelmu. Zeď rozkládají a mění v ledabyle uspořádané lavičky. V ten moment se poprvé ukazuje, že malý chlapec (teprve osmiletý Kryštof Unger, vicemistr ČR ve své kategorii v akrobatické gymnastice) nebude jen roztomilým doplňkem k výrazně mužným kolegům, ale že je jim svou cirkusovou dovedností v patách. První náznak přichází již při výše zmíněné přestavbě i v artistickém čísle, ve kterém se v poloze hlavou dolů pažemi přidržuje přenášené lavice.
 |
| foto: archiv Losers Cirque Company |
Režijní tandem SKUTR (Lukáš Trpišovský, Martin Kukučka) ve spolupráci s Janou Burkiewiczovou jako by se opět (po muzikálu v divadle Kalich) inspirovali příběhem chlapce Mauglího. Avšak džungle je zde tvořená pouze jeho vlastní fantazií. Prostředí je ryze městské – ať už tomu napovídá funkční a efektní minimalismus scény (například dřevěné panely ve tvaru laviček), nebo takzvané „streetové“ oblečení dospělých artistů. Ulici evokuje i choreografie na počátku představení, kdy jednotliví aktéři postupně překonávají lavičky obdobným způsobem, jako to dělají parcouristi.
Hlavním tématem inscenace je hra – hra, ve které si dupou nohou, hra na houpačku či letadlo. Artisté nahrazují dítěti nejen kamarády, ale dokonce i prolézačky. Jsou to dospělí kamarádi, kteří neodbývají otravné prosby, ale naopak hned vymýšlí, jak daný úkol splnit. Právě zde se objevuje stále náročnější a efektnější párová akrobacie, která působí o to efektněji, že pohazovanou osobou je zde osmileté dítě. Kryštof Unger nemá v mnohých pasážích problém fyzicky se vyrovnat dospělým artistům. Napětí diváků podporuje i hudba, která zatím nebyla nijak výraznou součástí děje a spíše jen dokreslovala atmosféru. Původní smyčcový doprovod pak ale začne být temnější a tíživější. Promění se i osvětlení, které je více hřejivé a něco se začne dít i s dřevěnými panely. Už to nejsou lavičky, ale najednou se promění jako by ve výškové budovy. A my máme pocit, že na město padá soumrak. Chlapec je v této situaci svými kamarády přenášen z jednoho vrcholku lavičky na druhý – jako kdyby lezl po střechách a sledoval ruch pod sebou.
.
.
Žádné komentáře:
Okomentovat