Balet Romeo a Julie v Národním divadle. Shakespeare, nebo Zuska?

Tento text vznikl v rámci semináře Divadelní scénář jako intertext. Rozebírá Zuskovu inscenaci Romeo a Julie ve srovnání s pretextem, kvůli zaměření na libreto a adaptaci ho tedy nelze považoval za typickou recenzi(nejsou zde hodnoceny taneční výkony, jako spíš pojetí postav atp.). Je starší, tudíž v něm ani nejsou obsaženy všechny interpretace.

Petr Zuska se rozhodl pro vlastní interpretaci jednoho z nejslavnějších baletních příběhů. Snahou uměleckého šéfa souboru baletu Národního divadla je již dlouhodobě dělat věci „jinak“ (či se tak přinejmenším tvářit). Romeo a Julie byl Zuskovým prvním celovečerním dějovým baletem. Choreograf a režisér v jednom zde ve své snaze přijít s vlastní interpretací původní Shakespearovu hru v mnohém redukuje a v mnohém zase vytváří významy zcela nové. Už proto, že ústředními a dějotvornými postavami Zuskova Romea a Julie nejsou milenci z Verony, ale páter Lorenzo a Královna Mab, o které se v dramatu pouze referuje v jednom z monologů Mercuzia ‒ tady je však hlavní hybatelkou děje.

foto: Pavel Hejný

Divadlo, politika a zajetí sociálních bublin

Tato esej je výstupní prací na školní seminář s prof. Justem, jehož tématem bylo "Divadlo a politika". Publikován byl též na Divědové na blogu.

„Ať se věnujou hudbě, ale do politiky se nemíchaj.“ „Neužiteční kašpaři…“ „Komedianti, by je měli zavřít do dolů, když maj čas na takový kraviny…“ „Leo, prosim tě, radši trénuj, ale do politiky se nepleť, nebo přijdeš o většinu fanoušků…“ Takové a často i mnohem ostřejší názory se objevují v diskuzích na sociálních sítích, vyjádří-li svůj názor libovolná osobnost z prostředí s politikou méně spjatého. A je lhostejné, jedná-li se o umělce, intelektuála nebo sportovce. Vždy je diskutujícími odkázán do patřičných mezí nebo alespoň obdrží radu dle rčení „ševče, drž se svého kopyta.“

archiv Leopolda Königa

Sergej Polunin Live – Zpověď tanečníka svého věku

Sergei Polunin - úžasný tanečník, jehož podobiznu si neváhám vylepit mezi David Bowieho a Toma Hildeho. Dlouhé měsíce sním o tom, že ho uvidím tančit naživo, a najednou... wow, jede do Prahy! Sice trochu mrzeníčko, co si budeme povídat, neboť je dost odlišné vidět tanečníka v plnohodnotném představení (ooo bože, já to s tím Mnichovem pěkně pros****), a nebo ve dvou kratičkých sekvencích, v obležení celebrit a podobně...  

Dokument Dancer mě kdysi poprvé přiměl, abych si založila tento blog. Chtěla jsem na něj napsat recenzi, ale kdo mě zná, ten ví, že jsem osoba od přírody líná, a dokud nade mnou nevisí mozkomor s kosou, do aktivity se nedonutím. 

ALE Sergei přijel do Prahy a nikomu se nechtělo na něj psát, navíc nebylo jisté, jestli se seženou lístky. Já použila svých přátelských kontaktů a rychlého internetového připojení, a tak jsem sehnala v součtu pět lístků. A tak jsem udělala radost svým čtyřem blízkým (anebo blízkým mých blízkých), a sama se usadila do 6. řady vedle Jiřího, protože jsem chtěla být samozřejmě nejblíž. 

A co z toho vylezlo, to se dočtete na Tanečních aktualitách. Zde jen malá ukázka. 

foto: Martin Divíšek