Jak to bolí, když se Baru snaží psát.

Od 1. ledna tohoto roku jsem nastoupila do Tanečních aktualit jako interní redaktorka. Nebudu Vám lhát, potěšilo mě to. Potěšilo mě to proto, že v psaní mám pořád dost nízké sebevědomí. Každý text, který plodím, je vykoupen slzami a bolestí nejen tanečníků, které pak můžu zdánlivě pohodlně cupovat, ale i mou vlastní. Proč?

Někomu se píše lehce, snadno hledá slova, snadno si utváří názor (s tímhle zrovna problém fakt nemám), snadno pak text vyhodí veřejnosti k chroupání. Já to tak ale nemám. Možná přikládám psaní o divadle příliš velkou váhu, jako kdyby recence někdy něco výrazně ovlivnila (znáte ten díl Gilmorek, jak Rory píše o baletce jako o hrochovi, kterému se zařezává podprsenka?).

Pokud vidíte člověka s tímhle výrazem, pak nejspíš zrovna píše recenzi.