Jak to bolí, když se Baru snaží psát.

Od 1. ledna tohoto roku jsem nastoupila do Tanečních aktualit jako interní redaktorka. Nebudu Vám lhát, potěšilo mě to. Potěšilo mě to proto, že v psaní mám pořád dost nízké sebevědomí. Každý text, který plodím, je vykoupen slzami a bolestí nejen tanečníků, které pak můžu zdánlivě pohodlně cupovat, ale i mou vlastní. Proč?

Někomu se píše lehce, snadno hledá slova, snadno si utváří názor (s tímhle zrovna problém fakt nemám), snadno pak text vyhodí veřejnosti k chroupání. Já to tak ale nemám. Možná přikládám psaní o divadle příliš velkou váhu, jako kdyby recence někdy něco výrazně ovlivnila (znáte ten díl Gilmorek, jak Rory píše o baletce jako o hrochovi, kterému se zařezává podprsenka?).

Pokud vidíte člověka s tímhle výrazem, pak nejspíš zrovna píše recenzi.

Když mám pocit, že jsem příliš negativní, tak sice negativní zůstanu, ale pořád se pak převaluji v posteli, jestli jsem to třeba nepřepískla, jestli do svého textu příliš nereflektuji vlastní náhledk na svět, jestli prostě netoužím po hyperkorektnosti (to si pak vždycky řeknu, že ne), jestli nejsem přecitlivělá v inscenacích na různé ty xenofobijky (nepříliš časté), antisemitíčky (překvapivě časté) či sexistíky (jasně, rejpej se do něčeho, co je vlastně kulturně přijímanou normou). Nemůžu usnout, převaluju se, zdají se mi pohádky o poskakujících lexaurinech, uvažuji o důsledcích svého psaní... a pak článek vyjde a já zjistím, že jsem hysterka, protože z toho článku nic z mých obav nevyplývá.

Pokud odcházím z divadla naopak zcela nadšená, tak mě přepadne obava, jestli jsem náhodou nesedla tvůrcům na lep, jestli jsem se nedívala na efektní, povrchní nic. A tak se zase převaluju, jestli svým nadšeným textem nedělám idiota ze sebe.

Rozhovory jsou lepší, ale jenom o trochu. Rozhovor by podle mě neměl o tom, kdo ho vede, nic vypovídat, a o to se i snažím. No jo, ale co když se zpovídaný pustí na tenký led? Miluji otevřené rozhovory, chci slyšet názor, ne jen neurčité fráze... ale co když ty lidi do něčeho tlačím, a co když pak budou mít ze své otevřenosti potíže? Bože, ještě, že existují autorizace rozhovorů. No jo, ale co když mi odpoví, že to stojí za prd, že si nepřejí, aby to vyšlo? Nebo co když to schválení ne a ne poslat? Panika, panika, dýchání do papírového pytlíku.

A tak je to pokaždé. Psaní, které se má publikovat, mě fakt bolí. A o to víc jsem pak vděčná, když se mě někdo zeptá, jestli pro ně nechci něco napsat. Nejvíc vděčná jsem, že mi v TA dali a dávají tolik příležitostí psát a tedy i trpět, a ještě mě vezmou mezi sebe. Ono je to pak ve finále totiž hrozně fajn.