S Jiřím Jelínkem, bývalým sólistou ND Praha a Stuttgartského baletu: „Všechno, co člověk dělá, se v něm odráží…“

Když jsem byla malá a Adriana, respektive její mamka, mě brávala na představení do ND, k mým velkým oblíbencům patřil vysoký a elegantní tanečník Jiří Jelínek. Z České republiky do zahraničí odešel brzy, ale když se objevila příležitost udělat s ním k jeho narozeninám rozhovor, okamžitě jsem se na něm zapsala. A tady máte úryvek z otevřeného rozhovoru, který pro Taneční aktuality tento tanečník s bohatým mezinárodním úspěchem poskytl.

foto: Katya Kravtsova

I přes velkou konkurenci se vám ale ve Stuttgartu podařilo prorazit. Co považujete za svou silnou stránku?
Určitě výrazovou. Herectví, práci na jevišti, energii, kterou jsem dokázal přenést na diváka, ať to byla role kladná, nebo záporná. Nikdy to nebyla technika, ač jsem s ní neměl problém, ale nikdy jsem nebyl tanečníkem, co točil deset piruet nebo dělal kdovíjaké extrémní triky. I na tanečních mistrech jsem viděl, že čekali a těšili se, co s rolí a charakterem udělám.

Jakým způsobem jste studoval role? Snažil jste se o věrnost předloze, nebo víc vycházet z vlastních pocitů?
Samozřejmě posloucháte tvůrce a záleží také na roli. Když děláte Romea a Julii, tak víte, o co jde. Ale jakákoli role znamená sehnat si knihu, pokud je, sehnat si filmové verze. Nedělal jsem to proto, abych kopíroval, ale zajímalo mě a srovnával jsem, jak kdo roli ztvárnil. Když si pouze přečtu knihu, mohu mít nějakou svou představu, ale když vidíte dva, tři lidi, kteří danou roli ztvárnili, někdo málo, někdo přehnaně, tak v tom najdete mantinel, ve kterém se můžete projevit.

.

.

Sledujete českou taneční scénu? Dříve jste byl hodně kritický.Dlouho jsem nic nesledoval, ale jak jsem tu teď déle, tak jsem pár věcí viděl. Třeba Národní divadlo se hodně proměnilo, přibylo mnoho nových tváří i z venku, soubor je nyní na úrovni, řekněme, lepšího B souboru v Německu. Ne tak vysoko, jako je Stuttgart, Mnichov, Hamburk. Ale třeba jako Essen. Dělají se zde pěkné choreografie, ale také je tu zatím „přezuskováno“. Když jsem tu před lety párkrát hostoval a viděl jsem to kamarádíčkování, necítil jsem se dobře, byla tu taková negativní energie. Nedělalo se mi hezky, slyšel jsem, jak mě pomlouvají. Přitom jsem byl Národním odkojený, chodil jsem tam už jako dítě, protože tam pracovala má rodina. Pokud se ještě k tanci vrátím, bylo by hezké si tam zatančit.

Jste znám tím, že máte kromě tance také řadu dalších koníčků, zajímáte se o světové dění, jste vegan. Odráží se takto specifický způsob přemýšlení o světě také na jevišti?Určitě. Všechno, co člověk dělá, se v něm odráží, pokud má člověk empatii, dokáže ji znázornit i na jevišti, už jen ve vztahu k dalším postavám. Na jevišti jste jako nazí, a pokud se o nic nezajímáte, tak do tance nic víc nedáte. Chtěl bych taky, aby si lidé začali naší planety vážit. Abychom alespoň kvůli dětem změnili svůj postoj k životnímu prostředí i ke stravování, které je takhle neudržitelné. Jedno indiánské přísloví praví: „My jsme tuhle zemi nezdědili, my si ji půjčujeme od svých dětí.“ Na sociálních sítích jsem v tomto ohledu hodně aktivní, ačkoli jinak mě celkem děsí, co a kdo všechno si o nás na nich může zjistit.

.

.

.

Celý rozhovor si přečtěte ZDE, na Tanečních aktualitách!