Sergei Polunin - úžasný tanečník, jehož podobiznu si neváhám vylepit mezi David Bowieho a Toma Hildeho. Dlouhé měsíce sním o tom, že ho uvidím tančit naživo, a najednou... wow, jede do Prahy! Sice trochu mrzeníčko, co si budeme povídat, neboť je dost odlišné vidět tanečníka v plnohodnotném představení (ooo bože, já to s tím Mnichovem pěkně pros****), a nebo ve dvou kratičkých sekvencích, v obležení celebrit a podobně...
Dokument Dancer mě kdysi poprvé přiměl, abych si založila tento blog. Chtěla jsem na něj napsat recenzi, ale kdo mě zná, ten ví, že jsem osoba od přírody líná, a dokud nade mnou nevisí mozkomor s kosou, do aktivity se nedonutím.
ALE Sergei přijel do Prahy a nikomu se nechtělo na něj psát, navíc nebylo jisté, jestli se seženou lístky. Já použila svých přátelských kontaktů a rychlého internetového připojení, a tak jsem sehnala v součtu pět lístků. A tak jsem udělala radost svým čtyřem blízkým (anebo blízkým mých blízkých), a sama se usadila do 6. řady vedle Jiřího, protože jsem chtěla být samozřejmě nejblíž.
 |
| foto: Martin Divíšek |
...
Benefici zahájilo Silent Echo choreografa Russella Maliphanta. Sólo, které také uzavírá filmový dokument, v sobě mísí současný tanec s akademickou technikou. Zcela využívá tanečníkových schopností a specifik v netradičních a náročných rotovaných skocích, které jsou často mimo osu. Velké nároky klade i na rovnováhu v náročných přechodech mezi pózami. Zatímco v dokumentu tančí Polunin Silent Echo s odhalenou hrudí, na jevišti ND měl černé triko a poněkud nepadnoucí legíny. Podle tanečníkových slov ho právě tato choreografie naučila, jak dodat současnému tanci výraz. Přesto zde Polunin zaujal zejména díky svým pohybovým schopnostem, jejichž síla netkví pouze v úchvatných skocích, rotacích či ideálně rostlé figuře; tanečník skvěle pracuje s přesným načasováním pohybu, který připomíná šelmu při lovu. Dokáže stoický klid v nanosekundě proměnit v dynamické výpady, zcela přeměnit svůj charakter a v dalším okamžiku jej opět zklidnit, aniž by změna temporytmu působila byť jen minimálně násilně.
Jak už jsem se zmínila, největší prostor během představení patřil promítání dokumentu Dancer, který na popud producentky Gabrielle Tana vytvořil režisér Steven Cantor. Jakkoli mohla být projekce uprostřed kulturního svatostánku něčím neobvyklým, vzhledem k přiznanému formátu benefice bylo snadné přistoupit na tento koncept – hodnota snímku nebyla nijak umenšena tím, že mnoho diváků mělo možnost jej zhlédnout již dříve v distribuci HBO.
Cantorův hodinu a čtvrt dlouhý dokument není lákadlem jen pro své téma, ale také pro výborné zpracování a kvalitu, kterou ocení nejen baletní nadšenci – vysoké hodnocení ve filmových databázích je toho důkazem. A to i proto, že se ve své podstatě nejedná o film o baletu či úporné sledování kariéry jednoho tanečníka. Dancer má výrazný přesah – je psychologickou sondou do života jedné rozpadlé rodiny, je obžalobou systému, který činí z nevyzrálých osobností hvězdy dříve, než to mohou unést, a zároveň tvrdě ukazuje sociálněpolitickou situaci v zemích bývalého Sovětského svazu.
Žádné komentáře:
Okomentovat