Celý rozhovor s Michalem Krčmářem byl publikován na webu Taneční aktuality dne 19. února 2016
Michal Krčmář prožívá snovou sezonu. Mladý tanečník byl letos jmenován étoile Finského národního baletu, zatančil si se Světlanou Zacharovou a získal cenu Edvarda Fazera, kterou každý sudý rok uděluje Finská kulturní nadace jednomu tanečníkovi, jehož práce je velkým přínosem pro baletní soubor (v roce 1998 toto ocenění získala též Barbora Kohoutková). S Michalem Krčmářem jsme se setkali, když přijel na dva dny do Prahy, aby navštívil maturitní ples Konzervatoře hl. města Prahy, kde letos absolvuje jeho mladší bratr. Přes časovou vytíženost a shon si našel čas a ochotně poskytl Tanečním aktualitám rozhovor.
 |
| foto: Sakari Viika |
Když jste nastoupil na Taneční konzervatoř, měl jste nějaké větší zkušenosti s baletem? V mnohých rozhovorech se můžeme dočíst, že jste se původně věnoval převážně sportu.
Chodil jsem do základní umělecké školy, kde jsme se věnovali akrobacii a hudebním cvičením. Jednalo se spíše o taneční scénky, třeba i na hudbu zLouskáčka, ale balet to opravdu nebyl. Šlo tu hlavně o radost z hudby i pohybu, což je podle mě nejdůležitější. Sám jsem nevěděl, co chci být: Hasič? Policajt? Tajný agent?… Miloval jsem sport, ale ten byl hodně finančně náročný. Kroužek „baletu“ mě zaujal, chválili mě, příjemní nebyli jen pedagogové, ale i děti. Holky si nás jako jediných dvou kluků vážily. Zatímco ve škole se to dělilo na party holek a kluků, tady jsme se učili na sebe reagovat, tančit spolu. Seznamování s baletem skutečně začalo až na konzervatoři, předtím jsem ani balet v divadle neviděl. Nehlásil jsem se s nějak přehnanými ambicemi či velkými sny, parta na základce byla fajn, ale chtěl jsem si prostě vyzkoušet, jaké to bude a jestli na to mám.
Jaký byl na konzervatoři váš ročník? Nepřišel jste o iluze, že je okolo baletu dobrá parta?
My jsme byli silný ročník, Adam Zvonař s Radkou Příhodovou jsou v Mnichově, Nela Mrázová je sólistkou v Plzni. Spíše než konkurence to byla zdravá soutěživost, kdy jsme si vzájemně pomáhali a dodnes se scházíme. Náš první učitel, pan Vojtěch Žiga, pro nás byl druhým tátou, vysvětlil nám, že třída pro nás nyní bude druhou rodinou. I díky němu máme spolu dobré vztahy.
Vy jste se ale po škole rozhodl nejít rovnou do angažmá – v tom jste byl jedním z prvních u nás, podobnou cestu posléze zvolil i Ondřej Vinklát. Byla to vaše iniciativa?
Pedagogové na konzervatoři jsou velice vstřícní, chápou, že je to velká dřina. Asi jsem se trochu bál, jestli jsem na velký baletní svět připravený, bez ohledu na to, co říkalo okolí. Byl jsem první, kdo panu Slavickému kývl na nabídku vystupovat v Bohemia Baletu na dohodu o provedeném výkonu. To bylo to, co jsem potřeboval, zaklimatizovat se. Pak jsem jel na pár dalších konkurzů, byl jsem v Mnichově, kam jsem byl přijat do Junior Company, ale to nakonec nedopadlo. Nebyl dostatek smluv a pro mě i přítelkyni, která byla též přijatá, by bylo velice náročné to celé finančně utáhnout. Bohemia Balet byl pro mě srdcovkou, chtěl jsem s ním panu Slavickému pomoci – navíc jsem věděl, že na mně postaví celý repertoár, že budu mít dostatek příležitostí v klasických rolích, budu tančit, a ne jen sedět pod tyčí a sledovat ostatní. Získal jsem hodně praxe, jezdili jsme nejen po republice, ale i po světě – Kambodža, Kolumbie, Polsko, Francie, Maďarsko, Japonsko, Portugalsko, Slovensko… Jsem za tyto příležitosti hodně vděčný i proto, že Jaroslav Slavický je výborný pedagog, a nejen on. Všechno to, co mi konzervatoř dala, dnes zúročím, když někde sám učím.
Žádné komentáře:
Okomentovat