Lákavě nekorektní Kill de Bill

Text vyšel 5. ledna 2016 rámci Fóra čtenářů plzeňské mutace MF Dnes. Jelikož byla tato kratičká recenze pouze v tištěné verzi, přepisuji ho sem v celém znění.

Baletní soubor DJKT prošel v posledních letech omlazením, což se projevilo i na repertoáru této sezony. Důkazem toho je bezpochyby uvedení tří úspěšných choreografií dua Viktor Konvalinka/ Tomáš Rychetský z uskupení Dekkadancers v komponovaném večeru Kill de Bill.

Titulní Kill de Bill je parodií na americké válečné filmy. Pro tvorbu Konvalinky a Rychetského je typická humorná atmosféra, kterou doplňují více či méně patrné body hořkosti. Naneštěstí právě tato choreografie vyznívá v podání plzeňských poněkud rozpačitě. Mladí tanečníci nedokázali působit jako drsní vojáci, chyběla drzost a přirozenost v parodování. Rozhodně nepomáhá přeplněnost scény kulisami, ani umístění většiny tanečních partů do přední části jeviště, kdy krom předních řad nebylo vidět, co se na scéně děje, a například vtip s příchodem „Michaela Flatleyho“ vyznívá do prázdna.

foto: archiv DJKT

Zbylé dvě třetiny ale dopadly i poznání lépe. Umíněnost ztracených je hořce humorným příběhem otupující každodennosti a dysfunkčních mezilidských vztahů. A také jednoho Supermana. Výraznou pasáží této choreografie je křehký duet Jarmily Dyckové a Richarda Ševčíka. Na něm se ukazuje složitost přenesení choreografií, která Viktor Konvalinka vytvořil „sobě na tělo“. Ač je Richard Ševčík výborným tanečníkem, jeho postava je prostým bezcitným uzurpátorem, nikoliv složitou osobností. Jako celek je však „Umíněnost“ velmi dobře interpretována, soubor se navíc snadno sžil s pohybovým slovníkem tvůrců.

Závěr večera – Jakstohoven- je ve znamení gagů a pohybových hříček. Zpomalený mezinárodní atletický závod, kdy se jednotliví závodníci snaží zbavit svých soků - kladivem, pastí na medvědy, anebo pachem ze sundané tretry. Postavy přitom odpovídají nejzažitějším stereotypům o daných národech. Nakonec však přichází „Michael Jackson“ (prvek „deux ex machina“, který se různým způsobem objevil i v předchozích částech) a všichni za doprovodu Montiho čardáše zametají ve společném tanci jeviště… Tanečníkům (zejména excelujícímu Vojtěchu Jansovi) zde nechybí suverenita, kterou bylo možné postrádat v Kill de Bill, a zároveň prokazují cit pro grotesku.

Přenést choreografie, které původně Dekkadancers vytvořili sami pro sebe, mohlo být riskantním krokem. I přes jisté rozpaky se však domnívám, že tato inscenace má na repertoáru své místo a především má potenciál přivést do divadel mladé diváky.