Proč to těm dětem děláte aneb Jak jsem byla porotcem

Po tragické sobotě jsem přemýšlela, co mě donutí vstát z postele. Inu, povinnosti. Přislíbila jsem svou účast jako porotkyně v amatérské taneční soutěži Baletní mládí na pražském Žižkově. V porotě jsem nebyla poprvé, ale minule to bylo jen náhodou. Plánované porotkyni onemocnělo dítě, a já zrovna byla po ruce. Tehdy jsem posuzovala nejmladší věkové kategorie, tentokrát ty nejstarší.

K amatérským tanečním soutěžím mám zvláštní vztah, protože jako dítko jsem na nich byla sama účastnicí (takovým tím nepříliš talentovaným do počtu). Vzpomínám si na nervozitu před vystoupením, na každé škobrtnutí, na okamžiky, kdy mi došla energie, nebo kdy se mi rozvázal tkaloun. Pamatuji si, jak jsem vždycky byla celá nervózní a smutná, že se na mě porotci tvářili otráveně...

Jejdamane... co tu dělám?

Časy se ale mění (bez hashtagu), a nebudu vám lhát, být hodnotitelkou je pro mě daleko příjemnější, než být hodnocená. Najednou mohu být chytrá jak rádio, mohu se vyvarovat toho nepříjemného pohledu, který porota vrhávala, protože PŘECE TO ZNÁM Z DRUHÉ STRANY. Když jsem posuzovala onu mladší kategorii, vážně jsem se na soutěžítka usmívala, jakkoli byly výkony... rozpačité. V tramvaji jsem pak zaslechla, jak jedna holčička říká mamince, že jen ta jedna paní byla hodná. Jasně, hodná... to neviděla ty body, ale chápeme se... 

Letos už jsem se neusmívala. Protože se ze mě stal cynik. Kritik. Když recenzujete častěji, zafixujete si určité (zlo)zvyky - tak já například v divadle sedím s notýskem, jedno obočí mám nadzvedlé a znuděně/nervózně okusuji konec tužky. Pokud se mi něco líbí, tak tužku vyplivnu do klína, zaplácám, v závěru vykřiknu bravoooo, které nikdo neslyší, protože mám nastaven svůj profi tón, který je tuze nehlasný. 

No jo, jenže v divadle jsem ve tmě. Jako na porotce se na mě svítí, a zoufalí účastníci tak vidí každé moje "aaaach jo". Jenže ono to ááách jo vůbec nemusí souviset s jejich výkony, ale s tím, že zezadu táhne, hudební nahrávka je plná šumů, chce se mi na malou, nemůžu se rozhodnout, jestli mám za jevištní projev dát 7 nebo 8 bodů, kafe je hnusný, kostým nevkusnej, nebo tančej na Haničku Zagorovou. Pokud se vůbec pozná, že to je Hanička Zagorová, protože někteří učitelé si moc nelámou hlavu se skutečným původem a autorstvím hudebního doprovodu.

Možná čekáte, že napíšu nějaký cynický cint. Jenže nenapíšu. Ono totiž ti soutěžící byli vážně dobří.

O mnoho lepší, než jaká byla "moje" generace v jejich věku. Jistě, doba se změnila, mnohé se zprofesionalizovalo, díky internetu je možné nacházet inspiraci všude možně, více se pracuje s průnikem tanečních stylů, a i co do choreografií (v soutěži bylo možné být v kategorii klasika a moderna)  je najednou mnohem více inspiračních zdrojů. Zároveň se vyrojila celá řada nových škol, která se zvládla etablovat, přibylo vyučujících s vlastní taneční praxí. To všechno jsou velká pozitiva, která se na úrovni soutěžících projevují. I za nás se na soutěžích objevil nevídaný talent, který ostatní totálně převálcoval. Jenomže dnes se takových talentů objeví tolik (mávám Baletní škole Arabeska), že se pak mnozí z nich ani nedostanou "na bednu". Velký respekt. 

Porota už je krapet vyčerpaná...

Ale přesto to není jen růžové. Zejména v mladších kategoriích se setkáváme se zcela neadekvátně zvolenou obtížností čísla. Kde si dítko na nejistých nožkách láme nohy ve špičkách (patrně v domnění, že to přinese body navíc - nepřinese, sorryjako), snaží se nepřizabít v choreografii, kterou bude schopné zvládat tak za 8 let, a to kdoví jestli vůbec, případně se musí porvat s kroky úplně pitomě postavenými, které nerespektují hudbu, atmosféru, věk či fyzické schopnosti.

S tím se pojí (zejména v kategorii moderny) až nezdravé prvky - časté prudké pády na kolena (podlaha nebyla odpružená), v jednom případě chůze nikoliv na špičkách, ale na kloubech prstů. Skutečně - mrzačení studentů za efektní prvky nestojí, kór u amatérských mláďat. Tak proč jim to dělat? 

A ještě k tématům. Skutečně je potřeba udělat z osmileté holčičky lascivní svůdnici? Vážně neexistuje nic vhodnějšího pro dítě, než je Carmen? Vulgárnost, která se místy cpe těm nejmenším dětem, mě až znechucuje. Mluvím teď obecně, letos jsem malé děti neposuzovala, ale tohle se objevovalo vždy. V kategorii starší se zase rádo trpí a úpí. Ono se trpí a úpí hezky, ale ten věčný žal působí trochu komicky, když ho vidíte po patnácté v pořadí. Výrazná exprese může být přitom i v jiných rovinách, podívejte se na geniální stepařský Angry Dance v londýnském muzikálu Billy Elliot. Tomu klukovi bylo 11, číslo zcela odpovídalo jeho věku a mělo v sobě všechno. Nebylo třeba trpět nad ztrátou dítěte a podobně, protože, co si budem namlouvat, to asi není téma, které by drásalo srdce dnešním patnáctkám.

(Vidíte? Exprese jak blázen... a zcela odpovídající jedenáctiletému rozzuřenému klukovi)

Hmmm, tak on z toho nakonec cynický cint vylezl. Neberte si to, výkony byly v mnohých případech výborné. A třeba se to, jak se zvyšuje úroveň výkonů, časem promítne i do vhodnějšího výběru témat a choreografií. To si ty děti totiž zaslouží.