Zase jeden článek odjinud, než z mých "domácích" TA - a sice z Opery Plus, ze které mě oslovila Lucie Kocourková. Rozhovor se Štěpánem Pecharem a Davidem Stránským proběhl krátce před premiérou, prakticky i symbolicky v kavárně Nona, tedy v budově Laterny Magiky.
Proč právě kostka – proč Cube?
DAVID STRÁNSKÝ: Začali jsme se bavit, o čem že to chceme tvořit, a začaly padat návrhy na jednotlivosti. Z toho vznikl model samostatných obrazů. Kostka jako rámec řešení přišla na druhé nebo třetí schůzce, přirozeně do hry vstoupila Rubikova kostka, ovšem ne jako hlavolam, ten na jevišti vytvářet nechceme, nýbrž jako prostorový model s možností protáčení do všech stran. Cube tvoří dílky jakési skládačky, obrazů ze života, tvary kostek všude kolem nás, naše byty, malé pokojíky, kam ukládáme vzpomínky.
Ke tvaru budovy Laterny magiky / Nové scény to tedy nemělo odkazovat?
DAVID STRÁNSKÝ: Původně nemělo, ale nakonec nás to tam vlastně zcela přirozeně dovedlo. V jedné scéně jsme chtěli, aby tanečník lezl po fasádě domu, a pak nám došlo, jak bude příhodné, když poleze po budově Nové scény jakožto představitelky Laterny magiky, která je celá tvořená ze skleněných kostek. Takže skrze to jsme vlastně nakonec k budově dospěli.
ŠTĚPÁN PECHAR: Chtěli jsme pracovat pomocí různých metod, takže každá strana kostky se nabízí jako jiná tvář tvorby, jiný způsob, jak vytvořit multimediální divadlo. Na jedné vidíte projekci shora, na druhé mapping, na třetí naživo snímanou projekci, na čtvrté interakci…
DAVID STRÁNSKÝ: Laterna magika propojuje obraz, hudbu, tanec, ale i prostor. To už máme čtyři strany, které se v 2D kostce objevují. Pavel Knolle pak přišel s řešením jeviště, které evokuje dvě strany kostky. A bylo to.
Chcete se touto inscenací vrátit k tradici původních inscenací Laterny magiky, třeba ze zlaté éry Josefa Svobody, ve kterých měla taneční složka výraznější prostor než v produkcích posledních let?
DAVID STRÁNSKÝ: Obdivuji, co profesor Svoboda s Alfrédem Radokem začal a vytvářel. Chtěli jsme se k původním principům Laterny magiky určitě přiblížit. Hlavně zapojením prostoru, se kterým Svoboda pracoval. Propojením všech prvků vzniká symbióza, která nás zajímá. Snažíme se na jeho odkaz navázat. Ovšem pan Svoboda byl pouze jeden, nelze dosáhnout toho co on.
ŠTĚPÁN PECHAR: Nechme to na divácích. (smích) Bylo by pro nás příjemné, kdyby někdo vliv Josefa Svobody na naší práci poznal. Rád bych ještě podotkl, že Laterna magika nikdy nebyla jen o médiích, projekcích, mappingu… To byla další složka. Vše začíná od živých herců a tanečníků.
DAVID STRÁNSKÝ: Jsme tanečníci a pro nás je tanec životní nutností, samostatný umělecký žánr, nosné médium. Laterna magika se během uplynulých třiceti, čtyřiceti let vyprofilovala jako taneční soubor. Poslední roky tu ale taneční premiéry nevznikají, takže soubor složený z tanečníků umělecky stagnuje. Chtěli jsme tedy dát těmto lidem „potravu“ ve smyslu choreografie a většího pohybového vyžití. To byl pro nás hnací motor, z našeho pohledu má Laterna tančit. Prostor Nové scény jí sluší a na propojení všech příznačných složek – hudby, tance, filmu, projekcí – je ideální. U inscenace Cube jsme jako hlavní projekční plochu využili nakloněnou podlahu, kde jde hodně o vizualizaci, kam lze s obrazem utéct, abychom zmátli oko diváka. Nevytváříme interaktivní věci, ačkoli v očích diváka to může interaktivně vypadat, ale tahle interaktivita je hraná, a to nás zajímá. To je podle nás úkolem Laterny magiky – mást oko diváka a vytvářet nekonečné iluze, které pak evokují otázku, co vlastně bylo a co nebylo reálné. Je to zároveň i ten nejtěžší úkol.
ŠTĚPÁN PECHAR: Ne všechno je ale v Cube jen hraná interaktivita, je tam jedna scéna, ve které jsme chtěli ukázat naši „kuchyni“ – projekce je připravená, ale tanečník je snímán živě.
DAVID STRÁNSKÝ: Na podlahu promítáme živý obraz, tanečník provádí na zemi pohyby, které vypadají prapodivně. Ale najednou sjede plátno, kam promítáme přenos kamery, a tehdy celý obraz zapadne do sebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat