Druhé
představení, které jsem na letošním Cirkopolis viděla, už bylo více inspirativní ke
psaní. Ono bylo inspirativní celkově, hra s rovnováhou a možnostmi
lidského těla, to vše zaobalené nadsázkou… jo, to mám ráda.
Jedním
z hlavních lákadel letošního ročníku festivalu Cirkopolis byl Aneckxander,
sólová performance belgického artisty Alexandera Vantournhouta,
který si skrze svou nahotu pohrával nejen s vlastní fyzičností a přírodními
zákony gravitace, ale také s přijetím ze strany diváků. Jen málokdy působí
nahota na jevišti tak přirozeným a neúčelovým dojmem. Totální zobrazení fyzické
stránky zde nebylo lacinou snahou šokovat, jak tomu u postmoderního divadla
často bývá, nešlo ani o expresivní vyjádření sexuality, ale nahota se stala
znakem naprosté zranitelnosti.
Vantournhout
s dohola oholenými vlasy, nezvykle dlouhým krkem (ke kterému odkazuje i název
představení) a až naivně dětským výrazem působil jako bezbranné mládě. Nahota
byla čistotou, kterou by každý kousek oděvu narušil. Těžké boty na vysoké
platformě, boxerské rukavice či okruží ztěžovaly Alexanderovi pohyb.
Žádné komentáře:
Okomentovat