Nevím čím to,
ale jednotlivé tituly se na českých scénách často duplují. U labutích jezer
pochopitelné, u netradičních námětů už méně. Srovnávání se nikdo nevyhne, ale
proč ne, když to někdo uchopí zcela odlišně. A tak tomu bylo v Severočeském
divadle opery a baletu v Ústí nad Labem. Přiznám se, že jsem byla v tomto
divadle poprvé, a jako celek se mi tento "výlet" velice líbil. I
proto, že během premiéry proběhla ve foyer vernisáž výstavy představující
držitele Sacharovovy ceny, která je každoročně
udělována Evropským parlamentem za svobodu myšlení,
kterou udílí od roku 1988. Cena je udělována osobnostem, které výjimečným
způsobem přispěly k boji za lidská práva na celém světě; upozorňuje na případy
porušování lidských práv, podporuje laureáty a pomáhá jim v jejich úsilí.
.
Na rozdíl od
pražské inscenace, kde je děj v návaznosti na použitou hudbu z Kamenného
kvítku Sergeje Prokofjeva přesunut do prostředí ruského venkova,
choreografka a režisérka Marika Hanousková zůstala místem
věrná Andersenově předloze. Spolu se scénografem a kostýmním výtvarníkem Alešem
Valáškem vytvořili iluzi severského městečka 19. století. Škoda, že s
vkusným a koncepčním pojetím autorů ústecké Sněhové královny neladí
grafický návrh plakátu, který působí kýčovitým dojmem. Úvodní scéna, dětské
radovánky v zasněžené krajině, je rozehrávána dětskými představiteli Kaje
a Gerdy (a jejího tatínka) a předznamenává budoucí vztah těchto postav.
Jednoduchá choreografie je jim přizpůsobena a přes výraznou nervozitu dětí
působí milým dojmem.
Každodenní
život se ukazuje i v další scéně, oslavě narozenin Gerdy, kterou Kaj
obdarovává vyřezaným srdcem. Civilnímu dojmu napomáhají i kostýmy – barevné
šaty s dlouhými rukávy u dívek i svetry u mužů jsou zdobeny typickým
norským vzorem, domečky na jevišti připomínají prosté plaňkové domky,
tolik signifikantní pro skandinávské stráně.
.
Choreografka
Marika Hanousková zúročila své zkušenosti z Liberce, kde působí nejen jako
tanečnice, ale několikrát se s úspěchem představila také v pozici
choreografky. Podobně jako její tamní umělecká šéfka Alena Pešková, Hanousková
vycházela z klasické baletní techniky, avšak ve svěží, zjednodušené
podobě, která tanečníkům umožňuje zaměřit se spíše na přesné provedení než
bojovat s náročnou technikou. Vkusná a střídmá Sněhová královna je
tak i díky vhodně zvolené stopáži příjemnou rodinnou inscenací.
Žádné komentáře:
Okomentovat