.
.
.
Jaké to pro vás bylo přijet v době puberty sám do skoro 800 kilometrů vzdálené Florencie?
Vždycky jsem byl hodně stydlivý a „mammone“ (italský výraz pro maminčina mazánka, pozn. red.), takže to bylo velice těžké. Ale vášeň mě vedla, věděl jsem, že pokud chci být tanečník, musím to udělat. Ve škole jsem byl pět let a za tu dobu jsem se hodně zlepšil, Elisabetta Hertel mi v tom ohromně pomohla. Byla to ta nejdůležitější osoba, která mě ve všem formovala, nejen v baletu, ale i v životě – jaký jsem, jak myslím, jak se chovám. Byla jako má druhá matka. V pubertě, kdy člověk neustále přemýšlí sám o sobě, a přitom se musí sám o sebe postarat, vařit si, uklízet dům… Musel jsem dospět rychleji než moji vrstevníci.
Jaký byl systém ve škole? Lišil se od konzervatoří, jaké známe v České republice?
Ten systém je zcela odlišný, toto byla pouze taneční akademie. Od osmi do dvou jsem chodil na běžnou střední školu a pak až do osmi večer byly taneční tréninky. Bylo to o to náročnější, že zatímco na konzervatořích, jaké jsou v Čechách, se organizuje výuka s ohledem na trénink, tady se žádný ohled nebral. Proto jsem se po třech letech rozhodl odejít ze školy a soustředit se pouze na balet.
Většina italských tanečníků, kteří prošli Národním divadlem, studovala ve slavné milánské akademii při La Scale. To vás nelákalo?
Nikdy jsem to tam ani nezkoušel. Moje škola byla velmi malá – v celé škole nebylo více než 15 studentů, každý pedagog se nám věnoval velmi intenzivně –, a proto to bylo tak strašně náročné. Jeden rok jsem tam byl jediným chlapcem, takže se všichni koncentrovali na mě. Ale ve finále to bylo jen dobře, neměl jsem důvod jít na jinou školu jen proto, že by měla nesrovnatelně větší jméno.
.
.
.
Ačkoli vás diváci zatím neměli možnost poznat jinak než skrze vaše výkony na jevišti, stáváte se „miláčkem publika“, často jsou vaše výkony odměňovány největším aplausem. Co považujete za svou silnou stránku?
Vždy jsem byl přesvědčený, že je třeba dřít a dřít. Snad diváci poznají, když se tanečník snaží stále zlepšovat a pracovat na sobě. Když tančím, dávám do toho naprosto vše, veškerou energii, všechny své emoce, snažím se žít daný charakter. Pokud se pomine technická stránka, právě tohle může na diváky působit. Ale nevím, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel.
Pokud pracujete na nějaké roli, kde hledáte inspiraci pro její uchopení?
Nejčastěji hledám inspiraci sám v sobě, navíc si samozřejmě prohlížím různá videa na youtube. Pokud balet vychází z literární předlohy, snažím se přečíst danou knihu a hledat v ní pozadí svého charakteru. Třeba u role Tybalta – rozzuřený a nenávistný mladík, který odmítá akceptovat vztah Romea a Julie. Chtěl jsem, aby od prvního vstupu bylo jasné, že jsem ten „bad guy“. Asi se to povedlo, za tuto roli jsem byl v širší nominaci na Thálii. Mám Tybalta hodně rád, protože jsem jinak vždy tančil různé prince a hodné postavy. Tady to pro mě byla velká změna a to si velice užívám.
Který typ charakterů preferujete?
Vlastně jsem se v každé roli, co jsem zatím tančil, cítil fajn. Ale bližší mi jsou různé romantické postavy, zasněné, naivní, taková ta sladká a trochu hloupá princátka… (dlouhý smích) Jsou bližší tomu, jaký ve skutečnosti jsem. Ale role, jako je Tybalt, je úžasný protiúkol.
.
.
.
Žádné komentáře:
Okomentovat