Balet Romeo a Julie v Národním divadle. Shakespeare, nebo Zuska?

Tento text vznikl v rámci semináře Divadelní scénář jako intertext. Rozebírá Zuskovu inscenaci Romeo a Julie ve srovnání s pretextem, kvůli zaměření na libreto a adaptaci ho tedy nelze považoval za typickou recenzi(nejsou zde hodnoceny taneční výkony, jako spíš pojetí postav atp.). Je starší, tudíž v něm ani nejsou obsaženy všechny interpretace.

Petr Zuska se rozhodl pro vlastní interpretaci jednoho z nejslavnějších baletních příběhů. Snahou uměleckého šéfa souboru baletu Národního divadla je již dlouhodobě dělat věci „jinak“ (či se tak přinejmenším tvářit). Romeo a Julie byl Zuskovým prvním celovečerním dějovým baletem. Choreograf a režisér v jednom zde ve své snaze přijít s vlastní interpretací původní Shakespearovu hru v mnohém redukuje a v mnohém zase vytváří významy zcela nové. Už proto, že ústředními a dějotvornými postavami Zuskova Romea a Julie nejsou milenci z Verony, ale páter Lorenzo a Královna Mab, o které se v dramatu pouze referuje v jednom z monologů Mercuzia ‒ tady je však hlavní hybatelkou děje.

foto: Pavel Hejný

Divadlo, politika a zajetí sociálních bublin

Tato esej je výstupní prací na školní seminář s prof. Justem, jehož tématem bylo "Divadlo a politika". Publikován byl též na Divědové na blogu.

„Ať se věnujou hudbě, ale do politiky se nemíchaj.“ „Neužiteční kašpaři…“ „Komedianti, by je měli zavřít do dolů, když maj čas na takový kraviny…“ „Leo, prosim tě, radši trénuj, ale do politiky se nepleť, nebo přijdeš o většinu fanoušků…“ Takové a často i mnohem ostřejší názory se objevují v diskuzích na sociálních sítích, vyjádří-li svůj názor libovolná osobnost z prostředí s politikou méně spjatého. A je lhostejné, jedná-li se o umělce, intelektuála nebo sportovce. Vždy je diskutujícími odkázán do patřičných mezí nebo alespoň obdrží radu dle rčení „ševče, drž se svého kopyta.“

archiv Leopolda Königa

Sergej Polunin Live – Zpověď tanečníka svého věku

Sergei Polunin - úžasný tanečník, jehož podobiznu si neváhám vylepit mezi David Bowieho a Toma Hildeho. Dlouhé měsíce sním o tom, že ho uvidím tančit naživo, a najednou... wow, jede do Prahy! Sice trochu mrzeníčko, co si budeme povídat, neboť je dost odlišné vidět tanečníka v plnohodnotném představení (ooo bože, já to s tím Mnichovem pěkně pros****), a nebo ve dvou kratičkých sekvencích, v obležení celebrit a podobně...  

Dokument Dancer mě kdysi poprvé přiměl, abych si založila tento blog. Chtěla jsem na něj napsat recenzi, ale kdo mě zná, ten ví, že jsem osoba od přírody líná, a dokud nade mnou nevisí mozkomor s kosou, do aktivity se nedonutím. 

ALE Sergei přijel do Prahy a nikomu se nechtělo na něj psát, navíc nebylo jisté, jestli se seženou lístky. Já použila svých přátelských kontaktů a rychlého internetového připojení, a tak jsem sehnala v součtu pět lístků. A tak jsem udělala radost svým čtyřem blízkým (anebo blízkým mých blízkých), a sama se usadila do 6. řady vedle Jiřího, protože jsem chtěla být samozřejmě nejblíž. 

A co z toho vylezlo, to se dočtete na Tanečních aktualitách. Zde jen malá ukázka. 

foto: Martin Divíšek

Cube – Naše životy v kostce

Osud (spolu se zmatky v redakci) tomu chtěl, a já na Cube nakonec psala recenzi. Pro Taneční aktuality, protože třeba laškuji, ale nejsem nevěrnice.

.

.

Laterna magika – pojem, který má v historii nejen českého, ale i evropského divadla nezastupitelné místo. Avšak v posledních letech je brutalistní budova Karla Pragera známá spíše jako prostor sloužící alternativním produkcím činohry či baletu Národního divadla a příjemné místo setkávání v kavárně Nona. V době svého vzniku byla Laterna magika světovým unikátem, experimentální scénou Národního divadla, která sehrála významnou roli v československém úspěchu na EXPO ’58. 

Oliver Twist v Plzni – Výpravná podívaná s temnou atmosférou

Oliver Twist, slavný román Charlese Dickense z roku 1838, je jedním z vrcholů sociálního dramatu období realismu. Je s podivem, že je mnohými považován – zřejmě pro útlý věk titulní postavy – za vhodnou literaturu pro dětské čtenáře. Tato ambivalence se projevuje nejen v často nesprávném uchopení románu jako takového, ale také v inscenaci Richarda Ševčíka – choreografa a režiséra. Ten je jako držitel Ceny Thálie pro plzeňský soubor jak největší taneční hvězdou, tak i ambiciózním choreografem, což dokázal již v baletech Sen noci svatojánské či Obraz Doriana Graye, které pro Divadlo J. K. Tyla vytvořil v minulosti.

David Stránský a Štěpán Pechar: Pro tanečníky je Cube potravou

Zase jeden článek odjinud, než z mých "domácích" TA -  a sice z Opery Plus, ze které mě oslovila Lucie Kocourková. Rozhovor se Štěpánem Pecharem a Davidem Stránským proběhl krátce před premiérou, prakticky i symbolicky v kavárně Nona, tedy v budově Laterny Magiky.

Spící krasavice – Trnitá pohádka s trpkým dozvukem

Jak víte, na oblasti jezdím velmi ráda. Premiéry mají vždycky takovou príma slavnostní atmosféru,  účastni jsou přitom skutečně milovníci baletu, no a vůbec je to celé takové fajn. Bohužel, ne vždy se ale vyvede i představení. A problém bývá často už jen ve výchozí myšlence, která má být netradiční, ale někde po cestě se ten smysl změní, či ztratí docela...

.

.

Liberecký soubor je z českých baletních těles tím nejmenším, kvůli čemuž je obvykle třeba sáhnout u chronicky známých děl k úpravám a redukcím. Šéfka baletu Alena Pešková má jasnou vizi, jakým způsobem se souborem pracovat, a uchýlení se k modernizovaným adaptacím je jednou z nejčastějších cest, která se v Liberci volí.

S Kateřinou Slavickou: „Osobně se mě dotýká, když má nadaný student potíže sehnat angažmá…“

Kateřina Slavická, tanečnice a posledních třicet let pedagožka Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, manželka ředitele konzervatoře Jaroslava Slavického a matka Lukáše Slavického, dlouholetého prvního sólisty Bavorského státního baletu v Mnichově a od sezony 2016/2017 uměleckého šéfa baletu Jihočeského divadla, slaví 1. března 2017 své životní jubileum, k jehož příležitosti vznikl tento rozhovor. Kde jinde než v prostorách konzervatoře, kdy jindy než mezi dvěma tréninky.

Aneckxander - zranitelná a podmanivá nahota

Druhé představení, které jsem na letošním Cirkopolis viděla, už bylo více inspirativní ke psaní. Ono bylo inspirativní celkově, hra s rovnováhou a možnostmi lidského těla, to vše zaobalené nadsázkou… jo, to mám ráda.

Autour du domaine – Lenivé balancování v přítmí

Jako každý rok i letos proběhl v únoru v klubu Palác Akropolis a zároveň v divadle Ponec festival Cirkopolis. Recenze se mi nepsaly snadno, z cirkusového prostředí jsem vypadla, a minimalističtější projekty mi prostě vždycky dělaly problém.