rozcestník

Zobrazují se příspěvky se štítkembalet. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkembalet. Zobrazit všechny příspěvky

25. října 2017

Proč to těm dětem děláte aneb Jak jsem byla porotcem

Po tragické sobotě jsem přemýšlela, co mě donutí vstát z postele. Inu, povinnosti. Přislíbila jsem svou účast jako porotkyně v amatérské taneční soutěži Baletní mládí na pražském Žižkově. V porotě jsem nebyla poprvé, ale minule to bylo jen náhodou. Plánované porotkyni onemocnělo dítě, a já zrovna byla po ruce. Tehdy jsem posuzovala nejmladší věkové kategorie, tentokrát ty nejstarší.
K amatérským tanečním soutěžím mám zvláštní vztah, protože jako dítko jsem na nich byla sama účastnicí (takovým tím nepříliš talentovaným do počtu). Vzpomínám si na nervozitu před vystoupením, na každé škobrtnutí, na okamžiky, kdy mi došla energie, nebo kdy se mi rozvázal tkaloun. Pamatuji si, jak jsem vždycky byla celá nervózní a smutná, že se na mě porotci tvářili otráveně...


Jejdamane... co tu dělám?


Časy se ale mění (bez hashtagu), a nebudu vám lhát, být hodnotitelkou je pro mě daleko příjemnější, než být hodnocená. Najednou mohu být chytrá jak rádio, mohu se vyvarovat toho nepříjemného pohledu, který porota vrhávala, protože PŘECE TO ZNÁM Z DRUHÉ STRANY. Když jsem posuzovala onu mladší kategorii, vážně jsem se na soutěžítka usmívala, jakkoli byly výkony... rozpačité. V tramvaji jsem pak zaslechla, jak jedna holčička říká mamince, že jen ta jedna paní byla hodná. Jasně, hodná... to neviděla ty body, ale chápeme se... 
Letos už jsem se neusmívala. Protože se ze mě stal cynik. Kritik. Když recenzujete častěji, zafixujete si určité (zlo)zvyky - tak já například v divadle sedím s notýskem, jedno obočí mám nadzvedlé a znuděně/nervózně okusuji konec tužky. Pokud se mi něco líbí, tak tužku vyplivnu do klína, zaplácám, v závěru vykřiknu bravoooo, které nikdo neslyší, protože mám nastaven svůj profi tón, který je tuze nehlasný. 

No jo, jenže v divadle jsem ve tmě. Jako na porotce se na mě svítí, a zoufalí účastníci tak vidí každé moje "aaaach jo". Jenže ono to ááách jo vůbec nemusí souviset s jejich výkony, ale s tím, že zezadu táhne, hudební nahrávka je plná šumů, chce se mi na malou, nemůžu se rozhodnout, jestli mám za jevištní projev dát 7 nebo 8 bodů, kafe je hnusný, kostým nevkusnej, nebo tančej na Haničku Zagorovou. Pokud se vůbec pozná, že to je Hanička Zagorová, protože někteří učitelé si moc nelámou hlavu se skutečným původem a autorstvím hudebního doprovodu.

Možná čekáte, že napíšu nějaký cynický cint. Jenže nenapíšu. Ono totiž ti soutěžící byli vážně dobří.

O mnoho lepší, než jaká byla "moje" generace v jejich věku. Jistě, doba se změnila, mnohé se zprofesionalizovalo, díky internetu je možné nacházet inspiraci všude možně, více se pracuje s průnikem tanečních stylů, a i co do choreografií (v soutěži bylo možné být v kategorii klasika a moderna)  je najednou mnohem více inspiračních zdrojů. Zároveň se vyrojila celá řada nových škol, která se zvládla etablovat, přibylo vyučujících s vlastní taneční praxí. To všechno jsou velká pozitiva, která se na úrovni soutěžících projevují. I za nás se na soutěžích objevil nevídaný talent, který ostatní totálně převálcoval. Jenomže dnes se takových talentů objeví tolik (mávám Baletní škole Arabeska), že se pak mnozí z nich ani nedostanou "na bednu". Velký respekt. 

Porota už je krapet vyčerpaná...

Ale přesto to není jen růžové. Zejména v mladších kategoriích se setkáváme se zcela neadekvátně zvolenou obtížností čísla. Kde si dítko na nejistých nožkách láme nohy ve špičkách (patrně v domnění, že to přinese body navíc - nepřinese, sorryjako), snaží se nepřizabít v choreografii, kterou bude schopné zvládat tak za 8 let, a to kdoví jestli vůbec, případně se musí porvat s kroky úplně pitomě postavenými, které nerespektují hudbu, atmosféru, věk či fyzické schopnosti.

S tím se pojí (zejména v kategorii moderny) až nezdravé prvky - časté prudké pády na kolena (podlaha nebyla odpružená), v jednom případě chůze nikoliv na špičkách, ale na kloubech prstů. Skutečně - mrzačení studentů za efektní prvky nestojí, kór u amatérských mláďat. Tak proč jim to dělat? 

A ještě k tématům. Skutečně je potřeba udělat z osmileté holčičky lascivní svůdnici? Vážně neexistuje nic vhodnějšího pro dítě, než je Carmen? Vulgárnost, která se místy cpe těm nejmenším dětem, mě až znechucuje. Mluvím teď obecně, letos jsem malé děti neposuzovala, ale tohle se objevovalo vždy. V kategorii starší se zase rádo trpí a úpí. Ono se trpí a úpí hezky, ale ten věčný žal působí trochu komicky, když ho vidíte po patnácté v pořadí. Výrazná exprese může být přitom i v jiných rovinách, podívejte se na geniální stepařský Angry Dance v londýnském muzikálu Billy Elliot. Tomu klukovi bylo 11, číslo zcela odpovídalo jeho věku a mělo v sobě všechno. Nebylo třeba trpět nad ztrátou dítěte a podobně, protože, co si budem namlouvat, to asi není téma, které by drásalo srdce dnešním patnáctkám.


(Vidíte? Exprese jak blázen... a zcela odpovídající jedenáctiletému rozzuřenému klukovi)


Hmmm, tak on z toho nakonec cynický cint vylezl. Neberte si to, výkony byly v mnohých případech výborné. A třeba se to, jak se zvyšuje úroveň výkonů, časem promítne i do vhodnějšího výběru témat a choreografií. To si ty děti totiž zaslouží.

14. května 2017

Balet Romeo a Julie v Národním divadle. Shakespeare, nebo Zuska?

Tento text vznikl v rámci semináře Divadelní scénář jako intertext. Rozebírá Zuskovu inscenaci Romeo a Julie ve srovnání s pretextem, kvůli zaměření na libreto a adaptaci ho tedy nelze považoval za typickou recenzi(nejsou zde hodnoceny taneční výkony, jako spíš pojetí postav atp.). Je starší, tudíž v něm ani nejsou obsaženy všechny interpretace.

Petr Zuska se rozhodl pro vlastní interpretaci jednoho z nejslavnějších baletních příběhů. Snahou uměleckého šéfa souboru baletu Národního divadla je již dlouhodobě dělat věci „jinak“ (či se tak přinejmenším tvářit). Romeo a Julie byl Zuskovým prvním celovečerním dějovým baletem. Choreograf a režisér v jednom zde ve své snaze přijít s vlastní interpretací původní Shakespearovu hru v mnohém redukuje a v mnohém zase vytváří významy zcela nové. Už proto, že ústředními a dějotvornými postavami Zuskova Romea a Julie nejsou milenci z Verony, ale páter Lorenzo a Královna Mab, o které se v dramatu pouze referuje v jednom z monologů Mercuzia ‒ tady je však hlavní hybatelkou děje.

foto: Pavel Hejný

7. května 2017

Sergej Polunin Live – Zpověď tanečníka svého věku

Sergei Polunin - úžasný tanečník, jehož podobiznu si neváhám vylepit mezi David Bowieho a Toma Hildeho. Dlouhé měsíce sním o tom, že ho uvidím tančit naživo, a najednou... wow, jede do Prahy! Sice trochu mrzeníčko, co si budeme povídat, neboť je dost odlišné vidět tanečníka v plnohodnotném představení (ooo bože, já to s tím Mnichovem pěkně pros****), a nebo ve dvou kratičkých sekvencích, v obležení celebrit a podobně...  
Dokument Dancer mě kdysi poprvé přiměl, abych si založila tento blog. Chtěla jsem na něj napsat recenzi, ale kdo mě zná, ten ví, že jsem osoba od přírody líná, a dokud nade mnou nevisí mozkomor s kosou, do aktivity se nedonutím. 
ALE Sergei přijel do Prahy a nikomu se nechtělo na něj psát, navíc nebylo jisté, jestli se seženou lístky. Já použila svých přátelských kontaktů a rychlého internetového připojení, a tak jsem sehnala v součtu pět lístků. A tak jsem udělala radost svým čtyřem blízkým (anebo blízkým mých blízkých), a sama se usadila do 6. řady vedle Jiřího, protože jsem chtěla být samozřejmě nejblíž. 

foto: Martin Divíšek

6. dubna 2017

Cube – Naše životy v kostce

Osud (spolu se zmatky v redakci) tomu chtěl, a já na Cube nakonec psala recenzi. Pro Taneční aktuality, protože třeba laškuji, ale nejsem nevěrnice.
.
.
Laterna magika – pojem, který má v historii nejen českého, ale i evropského divadla nezastupitelné místo. Avšak v posledních letech je brutalistní budova Karla Pragera známá spíše jako prostor sloužící alternativním produkcím činohry či baletu Národního divadla a příjemné místo setkávání v kavárně Nona. V době svého vzniku byla Laterna magika světovým unikátem, experimentální scénou Národního divadla, která sehrála významnou roli v československém úspěchu na EXPO ’58. 


27. března 2017

Oliver Twist v Plzni – Výpravná podívaná s temnou atmosférou

Oliver Twist, slavný román Charlese Dickense z roku 1838, je jedním z vrcholů sociálního dramatu období realismu. Je s podivem, že je mnohými považován – zřejmě pro útlý věk titulní postavy – za vhodnou literaturu pro dětské čtenáře. Tato ambivalence se projevuje nejen v často nesprávném uchopení románu jako takového, ale také v inscenaci Richarda Ševčíka – choreografa a režiséra. Ten je jako držitel Ceny Thálie pro plzeňský soubor jak největší taneční hvězdou, tak i ambiciózním choreografem, což dokázal již v baletech Sen noci svatojánské či Obraz Doriana Graye, které pro Divadlo J. K. Tyla vytvořil v minulosti.

23. března 2017

David Stránský a Štěpán Pechar: Pro tanečníky je Cube potravou

Zase jeden článek odjinud, než z mých "domácích" TA -  a sice z Opery Plus, ze které mě oslovila Lucie Kocourková. Rozhovor se Štěpánem Pecharem a Davidem Stránským proběhl krátce před premiérou, prakticky i symbolicky v kavárně Nona, tedy v budově Laterny Magiky.



4. března 2017

Spící krasavice – Trnitá pohádka s trpkým dozvukem

Jak víte, na oblasti jezdím velmi ráda. Premiéry mají vždycky takovou príma slavnostní atmosféru,  účastni jsou přitom skutečně milovníci baletu, no a vůbec je to celé takové fajn. Bohužel, ne vždy se ale vyvede i představení. A problém bývá často už jen ve výchozí myšlence, která má být netradiční, ale někde po cestě se ten smysl změní, či ztratí docela...
.
.

Liberecký soubor je z českých baletních těles tím nejmenším, kvůli čemuž je obvykle třeba sáhnout u chronicky známých děl k úpravám a redukcím. Šéfka baletu Alena Pešková má jasnou vizi, jakým způsobem se souborem pracovat, a uchýlení se k modernizovaným adaptacím je jednou z nejčastějších cest, která se v Liberci volí.


1. března 2017

S Kateřinou Slavickou: „Osobně se mě dotýká, když má nadaný student potíže sehnat angažmá…“

Kateřina Slavická, tanečnice a posledních třicet let pedagožka Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, manželka ředitele konzervatoře Jaroslava Slavického a matka Lukáše Slavického, dlouholetého prvního sólisty Bavorského státního baletu v Mnichově a od sezony 2016/2017 uměleckého šéfa baletu Jihočeského divadla, slaví 1. března 2017 své životní jubileum, k jehož příležitosti vznikl tento rozhovor. Kde jinde než v prostorách konzervatoře, kdy jindy než mezi dvěma tréninky.

5. ledna 2017

Sněhová královna se severským nádechem

Nevím čím to, ale jednotlivé tituly se na českých scénách často duplují. U labutích jezer pochopitelné, u netradičních námětů už méně. Srovnávání se nikdo nevyhne, ale proč ne, když to někdo uchopí zcela odlišně. A tak tomu bylo v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem. Přiznám se, že jsem byla v tomto divadle poprvé, a jako celek se mi tento "výlet" velice líbil. I proto, že během premiéry proběhla ve foyer vernisáž výstavy představující držitele Sacharovovy ceny, která je každoročně udělována Evropským parlamentem za svobodu myšlení, kterou udílí od roku 1988. Cena je udělována osobnostem, které výjimečným způsobem přispěly k boji za lidská práva na celém světě; upozorňuje na případy porušování lidských práv, podporuje laureáty a pomáhá jim v jejich úsilí.


28. října 2016

Ondřej Vinklát: Andersenovy pohádky toho mohou dětem hodně nabídnout.

Dvojrozhovor "S Magdalénou Matějkovou a Ondřejem Vinklátem o Malé mořské víle a jejím princi" dvou autorek se dvěma umělci vyšel na webu Tanečních aktualit. Zde malá ukázka z mnou vedené části s Ondřejem Vinklátem.

.
.
.
Předchozí balet tvůrců Jana Kodeta a režijního tandemu SKUTR Čarodějův učeň byl poměrně temný, což se dá očekávat také u Andersenem inspirované Malé mořské víly. Bude to skutečně ještě představení pro děti?

Myslím, že Malá mořská víla bude rozmanitá. Andersenovy pohádky toho mohou dětem hodně nabídnout – poučí je, mohou se bát… ale hlavně dokážou ukázat životní hodnoty. Kdo zná rukopis Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského, ten asi již tuší, kam směřují. Výrazná práce s light designem, funkční a zajímavá scéna, nečekané výrazové prostředky. SKUTR nikdy nejsou o patetičnosti a velkoleposti, je to intimní a překvapující.

foto: archiv Národního divadla

1. dubna 2016

Vášnivá Carmen našla své ideální představitele.

Tato recenze původně vyšla 1. dubna 2016 v plzeňské mutaci MF Dnes. Jelikož to ale bylo pouze v tištěné formě, zveřejňuji její plný text zde.

V sobotu 26. března se v Divadle Josefa Kajetána Tyla konala 4. baletní premiéra této sezóny - Carmen. Zkušený choreograf Mário Radačovský, jinak umělecký šéf baletu Národního divadla v Brně, vytvořil choreografii plzeňskému souboru na míru.


Tvůrci se rozhodli světoznámý příběh zmodernizovat. Španělsko 19. století nahradilo sešněrované kancelářské prostředí, Don José (Richard Ševčík) není vojákem, ale managerem velké firmy, Carmen (Jarmila Dycková) jeho asistentkou. Chladnost a odosobněnost je umocněna minimalistickou scénou, světelným designem a kostýmy. Kontrastně tomu se může jevit zvolený hudební doprovod. Radačovský kombinuje v baletu oblíbenou verzi Rodiona Ščedrina s Bizetovou operou. To je však poněkud problematické. Pakliže jsou děj, prostředí i charaktery posunuty tímto způsobem, ne vždy jsou texty árií v přirozeném souladu s děním na scéně (výjimkou je například árie toreadora/ variace Escamilla, kdy je sako používáno jako muleta). Operní hudba se tak ve výsledku nestává ničím více než libozvučným doprovodem. 
foto: archiv DJKT

19. února 2016

Michal Krčmář: Vždycky jsem chtěl tančit v zahraničí

Celý rozhovor s Michalem Krčmářem byl publikován na webu Taneční aktuality dne 19. února 2016


Michal Krčmář prožívá snovou sezonu. Mladý tanečník byl letos jmenován étoile Finského národního baletu, zatančil si se Světlanou Zacharovou a získal cenu Edvarda Fazera, kterou každý sudý rok uděluje Finská kulturní nadace jednomu tanečníkovi, jehož práce je velkým přínosem pro baletní soubor (v roce 1998 toto ocenění získala též Barbora Kohoutková). S Michalem Krčmářem jsme se setkali, když přijel na dva dny do Prahy, aby navštívil maturitní ples Konzervatoře hl. města Prahy, kde letos absolvuje jeho mladší bratr. Přes časovou vytíženost a shon si našel čas a ochotně poskytl Tanečním aktualitám rozhovor.

foto: Sakari Viika

23. ledna 2016

Svěcení jara tentokrát se šťastným koncem

Celý text recenze původně vyšel na webových stránkách Tanečních aktualit.

Na začátku kalendářního roku 2016 baletní soubor plzeňského Divadla J. K. Tyla uvedl premiéru Stravinského Svěcení jara, které je po hudební stránce jedním z nejnáročnějších baletů, zároveň také prubířským kamenem všech choreografů. Existuje v nespočetném množství podob. Choreografka Alena Pešková se ale rozhodla odhodit většinu známých interpretací tohoto baletu jakožto pohanského rituálu. Zůstala přitom věrná svým oblíbeným principům – vnitřnímu boji jedince, zcizovacím efektům a jasné dějovosti.
foto: Pavel Křivánek, archiv DJKT

13. ledna 2016

Alena Pešková: Nejsme ohraničení nesvobodou, ale nedostatkem řemesla

Celý rozhovor byl publikován dne 13. ledna 2016 na serveru Taneční aktuality.

V sobotu 16. ledna 2016 proběhne v Plzni premiéra baletu Svěcení jara. Náročný úkol postavit pro soubor balet na Stravinského opus na sebe vzala Alena Pešková, jinak šéfka libereckého baletního souboru, se kterou jsme si povídali nejen o Svěcení, Plzni či Liberci, ale také o filozofii, s jakou přistupuje ke své tvorbě. 

S Plzní je také spojena kariéra tanečnice – ať už jako členky souboru, či stálého hosta, v minulosti jste pro tamní soubor vytvořila několik baletů. Jak na své dřívější spolupráce vzpomínáte?
Vlastně ani nevzpomínám, nemám pocit, že by se to přerušilo. Do Plzně jsem nastoupila hned po škole, dostala jsem mnoho krásných příležitostí. Ve spolupráci jsem pokračovala i poté, co jsem se rozhodla odejít na volnou nohu. A především jsem tam začala tvořit choreografie, zpočátku menší, pro operní soubor či muzikály…, a nakonec i své první celovečerní balety.



5. ledna 2016

Lákavě nekorektní Kill de Bill

Text vyšel 5. ledna 2016 rámci Fóra čtenářů plzeňské mutace MF Dnes. Jelikož byla tato kratičká recenze pouze v tištěné verzi, přepisuji ho sem v celém znění.


Baletní soubor DJKT prošel v posledních letech omlazením, což se projevilo i na repertoáru této sezony. Důkazem toho je bezpochyby uvedení tří úspěšných choreografií dua Viktor Konvalinka/ Tomáš Rychetský z uskupení Dekkadancers v komponovaném večeru Kill de Bill.

Titulní Kill de Bill je parodií na americké válečné filmy. Pro tvorbu Konvalinky a Rychetského je typická humorná atmosféra, kterou doplňují více či méně patrné body hořkosti. Naneštěstí právě tato choreografie vyznívá v podání plzeňských poněkud rozpačitě. Mladí tanečníci nedokázali působit jako drsní vojáci, chyběla drzost a přirozenost v parodování. Rozhodně nepomáhá přeplněnost scény kulisami, ani umístění většiny tanečních partů do přední části jeviště, kdy krom předních řad nebylo vidět, co se na scéně děje, a například vtip s příchodem „Michaela Flatleyho“ vyznívá do prázdna.

foto: archiv DJKT

11. prosince 2015

Pas de trois - Ztracená a znovunalezená energie

...
...
...
Choreografie umně následuje hudební motiv, hudba De Roseho je však velice náročná a tanečníkům ne vždy vycházela synchronizace. V hudebním podkladu se prolínají hudební žánry, od elektroniky po křehké smyčce, tíživé industriální zvuky tvoří kontrast melodickým, až meditativním pasážím. Přesto hudba jako celek působí monotónně. To by však nemuselo být na škodu, pokud by choreografie dokázala udržet napětí, což se, bohužel, nestalo. Jedním z mála bodů zlomu byla jen náhlá změna prostředí, když byl na scénu přinesen nízký stůl, později se snesla rozsvícená žárovka. Z preliterární společnosti jsme se přenesli do moderní doby, vztahy mezi jednotlivými tanečníky se začínaly rozpadat. Až závěr měl dodat jistou naději příchodem malého chlapce, který se přes lákavě snášející žárovku nenechal strhnout a zůstal věrný svým oblázkům. Tanečníci předvedli kvalitní výkony, bylo patrné, že s Egerháziho tanečním slovníkem jsou velmi dobře sžití, kromě ústředního páru Zdeněk Mládek a Cristina Porres Mormeneo lze vyzdvihnout i výkon drobného japonského tanečníka Kairiho Hayashidy, který svůj menší part předvedl s brilantní přesností. Individuální výkony však nedokázaly zvrátit ubíjející jednotvárnost a zdlouhavost prvé části.

foto: Michal Siron

3. prosince 2015

Ivan Liška: „Rozmanitost je pro tanečníky satisfakcí…“

Celý rozhovor byl publikován dne 3. prosince 2015 na serveru Taneční aktuality.



Ve středu 18. listopadu 2015 se v jednom ze salonků pražského Goethe institutu konalo setkání s českým rodákem, tanečníkem a ředitelem mnichovského Bayerisches Staatsballett Ivanem Liškou. Setkání se uskutečnilo u příležitosti představení nové knihy Ivan Liška – Tänzer – Die Leichtigkeit des Augenblicks(Tanečník – Lehkost okamžiku), kterou v letošním roce vydalo nakladatelství Henschel. Předmluvu k biografii napsal Jiří Kylián, Liškův přítel, se kterým se pravidelně stýkali během emigrace. Jeho slova, kdy Ivana Lišku přirovnává k osobnostem, jako byli Svoboda, Radok, Havel, Šemberová či Švankmajer, kteří se zasloužili o renomé české kultury v zahraničí, jsou bez pochyb ohromnou poctou. Kniha mapuje Liškovu bohatou taneční kariéru od úplných začátků až do dneška, nebyla prozatím přeložena, a jak sám Liška upozornil, je psána především pro německého čtenáře, který se s některými reáliemi setkává poprvé. Spoluorganizátorem tohoto setkání bylo i pražské Národní divadlo – besedu s Ivanem Liškou a Zdeňkem Prokešem, který se ujal role konferenciéra, doplňovalo čtení vybraných pasáží z knihy Jiřím Štěpničkou. Hlavním tématem bylo vzpomínání na památné role tanečníka v Hamburku pod vedením Johna Neumeiera prokládané řadou videozáznamů.

foto: Hösl Klein

13. listopadu 2015

OHAD NAHARIN: Decadance

Tato recenze vznikla původně v rámci  mého studia, později byla publikována ZDE na serveru Divědové na blogu.

Na začátku června uvedl soubor baletu pražského Národního divadlapremiéru choreografie Decadance z dílny světoznámého izraelského choreografa Ohada Naharina. Ten není českému diváku zcela neznámý – již několikrát mohlo publikum spatřit jeho tvorbu díky hostujícím souborům v rámci festivalu Tanec Praha (a také českým 420PEOPLE, kteří od roku 2008 uvádějí Naharinův duet pro dva tanečníky B/Olero).

Letošní Tanec Praha konečně nabídl možnost vidět i soubor Batsheva Dance Company, jehož uměleckým šéfem je od roku 1990 právě Naharin. Přenesená inscenace Decadance nepřináší nové choreografie, ale umným způsobem skládá dohromady části starších Naharinových opusů.


foto: archiv Národního divadla

30. května 2015

Portrét: Viktor Konvalinka


Portrét byl původně sepsán v rámci semináře Kritický portrét s prof. Vladimírem Justem, publikován byl na serveru Divědové na blogu 30. května 2015.


Jako výrazný interpret se Viktor Konvalinka projevoval již během studia. Coby čerstvý absolvent pražské taneční konzervatoře ztvárnil ústřední postavu Zuskova Bolera – bíle oděný muž manipulující s hrací kostkou, stejně jako s osudy svých altereg, jehož postavení těla i pohyby mnohdy připomínaly Nijinského Fauna. Působivá role, která divákům absolventského koncertu, lačnícím po nových talentech, ukázala nový objev české taneční scény – výrazný i přesto, že postavy vedlejší byly tančeny studenty pravděpodobně nejsilnějšího ročníku za poslední roky TKP (velká část z nich je dnes sólisty předních evropských souborů). Již tehdy byla jeho inklinace k současnému tanci zjevná, zároveň si však držel solidní laťku v klasické technice. I to bylo důvodem, proč ihned po absolutoriu získal angažmá v baletu ND. Soubor se tehdy ještě stále formoval ku obrazu uměleckého šéfa Petra Zusky a právě Viktor Konvalinka dostal příležitost stát se jeho klíčovou postavou.

foto: Martin Divíšek, archiv Národního divadla